UMĚLÁ LEZECKÁ STĚNA v SOU  (1992 - 1999)


Snahy o získání grantu na stavbu stěny v Sokolovně v roce 2011, mně připomněly těžké časy, které už i v minulosti provázely úmysl vybudovat, resp. provozovat umělou stěnu v Novém Městě. Pouze důvody se obrátily: dříve byly peníze, ale prostory ne... nyní jsou prostory, ale peníze ne! Co zůstalo, je nadšení členů oddílu...

První oddílová umělá stěna... stěna, o které možná polovina současných členů HOVRCHu ani neví. Stěna, se svou velkou slávou a pozdějším náhlým a zdrcujícím pádem!
Díky archivu Vladimíra Růžičky se podařilo dohledat několik faktů o její stavbě. Tato stěna patřila k jedněm z prvních umělých lezeckých stěn v kraji. Stěna stála ve "Stavostrojské" tělocvičně, která patřila SOU strojírenskému, v současnosti SOŠ a SOU Nové Město nad Metují, a nachází se kousek od vlakového nádraží. Prostory tělocvičny byly ideální pro tuto stavbu. Stěna byla vysoká 9 metrů a široká 4 metry. Plánovalo se i její postupné rozšiřování přes celou délku stěny tělocvičny, což by konkurovalo i později postavené polické stěně.

Stěnu v podstatě postavili čtyři lidé: Josef Holomek, Jarda Jirásek, Aleš Skalák, Vladimír Růžička a občas přišli pomoct i další členové oddílu. Konstrukci stěny a rozvržení materiálu navrhl Vladimír Růžička. Hlavní nosné trámy byly objednány na pile v Ohnišově a převáženy na Avii se šestimetrovou korbou. Láďa vzpomíná: "při převozu do Nováče jsme s Pepínem fungovali jako protizávaží, ale pokud si dobře pamatuji, tak nám ty 12 metrové trámy za jízdy aspoň pětkrát spadly z korby". Trámy se kotvily nad stropem tělocvičny a seřezávaly na potřebnou míru až na místě. Překližkové desky byly dovezeny z Dobrušky, natřeny lakem a posypány pískem. Do desek bylo osazeno cca 1500 matek pod chyty, které za symbolickou cenu vytočili v učňovském středisku. První chyty se kupovaly od p.Lacmana, který dělal dekorativní předměty z umělého pískovce a také umělé chyty pro Čadu (Redpoint). Za mnoho nestály, ale byly levné. Stěna měla převis a kousek spáry polepené smirkovým papírem. Samotná stěna se stavěla asi tři dny a první přelez se odehrál 18.10.1992. Stěna se podařila postavit za necelých 20 tisíc korun a za přispění velkého nadšení stavitelů.







stavba stěny (1992)


Ve stejném roce (27.12.1992) proběhly i první lezecké závody na rychlost a obtížnost (kategorie: děti - ženy - muži), které se s přestávkami pořádaly i v dalších letech.



Na fotografii vyhlášení dětské kategorie: 1. Kateřina Švecová, 2. Jarda Jirásek, 3. Lucka Růžičková. Pro informaci: stěna Kateřina v HISU se jmenuje právě podle Kateřiny Švecové.



Láďa ve finálové cestě na obtížnost (27.12.1992)



Lucka v dětské cestě (27.12.1992)


Svého času měla stěna stálou klientelu, protože v širokém okolí nic podobného nebylo. Přijížděli lezci z Hronova, Hradce Králové, Náchoda, atd. Stěna byla otevřená každou středu dvě hodiny večer a o sobotách celé odpoledne. Pravidelně se zde scházelo opravdu velké množství lezců nejen z oddílu. O sobotách bylo lezení doplněné fotbálkem a líným tenisem. Vyhlášené byly naše středeční "postěny", kdy jsme po lezení chodili do kavárny na letní stadión "Klapálek". Když jsme po sedmi letech rušili stěnu a přestali chodit, měli obavu, že budou muset kavárnu zavřít. Středeční "staďák" měl ještě nějaký rok doběh, ale bez stěny to postupně upadalo, a už nikdy se na tuto tréninkovou a společenskou tradici v takové míře nenavázalo.



lezení na stěně (Daniel Wolf, 1993)



lezení na stěně (Tom Lorenc, Béda Schejbal, 1993)



chytání pádů (Béda Schejbal, 1993)



Stěnu v tělocvičně SOU jsme začátkem roku 1999 museli rozebrat z důvodu údajné rekonstrukce tělocvičny, a pak už nás tam prostě nechtěli. Pokoušeli jsme se proto sehnat jiné odpovídající prostory po celém Novém Městě, ale v té době nebyl nikdo podobnému záměru nakloněn, i když by do této akce nemusel nic investovat. Jediný, kdo nám po roce shánění nabídl azyl, byl Vašek Škalda, a tak jsme v přísálí hostince u Škaldů ve Vrchovinách vybudovali alespoň menší stěnku (byla otevřena 23.11.2000). Ale to už je o jiném povídání.


text: Vladimír Růžička a Petr Hacker
foto z archivu V.R. a P.H