Po krátkém spánku vyrážíme zhruba v 0:30 z Města a ve Starém Smokovci jsme i po malé spací pauze kolem 9 hod. Tatry jsou samozřejmě zapíchlé v mracích. Spoléháme na předpověď a vyrážíme vzhůru.


Z Hrebienku na Zbojnickou jdeme dost dlouho v mlze či mracích. Konstatuji, že to je jako vždy, když vyrazím do Tater, že štíty asi zase ani neuvidím. Batohy jsou postupně stále těžší a svahy jaksi strmější. Docela nás překvapilo množství lidí hrnoucích se nahoru. Jednalo se z 90-ti% o skialpinisty. Kousek od Zbojnické se konečně dostáváme nad mraky a můžeme se kochat pohledy na okolní štíty. Paráda. Teď už je jasné, že stálo za to sem vyrazit.


Na chatě si dáváme zasloužený oběd a pauzu a jelikož počasí je nahoře parádní vyrážíme dál. Skialpinistů značně v našem směru ubylo. Dostáváme se pod nástup na Prielom a konečně nazouváme mačky a vytahujeme cepíny. Když vidím ten svah, najednou mi ještě víc těžkne batoh, začínají nějak víc bolet nohy a po chvíli si připadám jak v Himalájích. Pár kroků a vydýchat, pár kroků a vydýchat,.... A to ještě netuším, že sníh není moc umrzlý a bude se to místy pěkně bořit. Pod vrškem se už zastavujeme skoro každých 10 kroků, ale konečně to je pořádný zimní výstup. A ten rozhled!




Na druhé straně sedla nás pro změnu čekala trochu řetězů a kramlí, mraky valící se z opačné strany a postupně zesilující vítr. Nejdřív tedy následoval sestup k Zamrznutému plesu, které asi opravdu bylo zamrzlé a zasněžené a tudíž vůbec nebylo vidět, jako ostatně i další plesa cestou. Potom už zas výstup na Polský hřeben. Nohám už se vůbec nechtělo šlapat a počasí se zkazilo na pěkně hnusné. Mlha či mraky, malá viditelnost, vítr, zmrzlé ledové krupky.


Z Polského hřebene už jsem si myslela, že to bude relativně pohoda, ale nebyla. Vidět bylo tak na pět metrů a už jsme byli dost unavení, já už spíš skoro vyřízená. Šli jsme, nebo jsme se aspoň snažili jít, podle skialpových stop místy hodně strmými svahy. Na jednom takovém si Lukáš neplánovaně vyzkoušel brždění cepínem. Po asi sto metrové jízdě s několika kotouly efektně zastavil kousek od skal čouhajících ze sněhu. Svištěl si to pěkně, ale naštěstí se nic vážného nestalo, až na několik stop od maček na noze. Mně to teda trvalo dolů o dost déle, ale nesnažila jsem se jeho styl radši napodobit. Po úmorném sestupu, když už jsem sotva pletla nohama a začínala šilhat hlady, jsme konečně těsně po setmění dorazili na Sliezsky dom. Byl to ale super den a moc mě to nadchlo.

Druhý den ráno po snídani a střízlivém zvážení našich momentálních fyzických sil se rozhodujeme, že Gerlach si necháme až na příště, i když počasí je nahoře zase vcelku dobré a vítr nefouká.


Nakonec vyrážíme zpět na Hrebienok s plánem vystoupit ještě na Teryho chatu a sejít pak zpět na Zamkovského, aby to bylo v pondělí blíž k autu. Cesta na Hrebienok nám ale nakonec trvala zhruba 2 a půl hodiny. Počasí se dost střídalo. Chvílemi svítilo sluníčko

a za chvíli zas přišly mraky.

Takže na Hrebienok jsme dorazili už dost pozdě a značně unavení a výstup na Terynu a sestup, bychom zvládli do tmy asi jen tak tak. Rozhodli jsme se tedy ušetřit si jeden den dovolené a vyrazit zpět.



První pobyt v zimních horách na mně udělal velký dojem. Byla to nádhera!!!

Už se těšíme na Tatry II s Rudou a cGrimem.

autor: Hanka a Luki