Naše cesta začala v Brněnské Vańkovce nákupem potravin na sedmidenní přechod. Pak už nás čekal autobus  CK Jendy z Brna do Oradey (zpáteční jízdenka za 1.600,- Kč) a pak dál rumunským autobusem do Sibiu. Závěrečnou cestu k upatí Fagaraše do vesnice Sebesu de Sus jsme dojeli taxíkem. Zde začalo stoupání pod sedlo Suru. Při cestě lesem jsme několikrát ztratili cestu. Ostatně jako každý, kdo zde šel. Pod sedlem jsme strávili první noc a také první a bohužel ne poslední bouřku, při které nám protekl stan Extrém Flame od Husky (proto vřele doporučuji).

Druhý den naše cesta pokračovala k jezeru Lacul Avrig Tento krátký trek byl spíš odpočinkový, po stoupání z prvního dne (převýšení asi 1200m). Táboření u ledového jezera (+ 6 C) bylo uspokojující. Postupně se však zhoršovalo počasí. Hustá mlha a déšť začaly být všudy přítomné.

Třetí den nás čekala delší túra po exponovaných úsecích, přes vrchol Negoiu (2.535 m), jejíž závěr snad nikdo netušil. Ranní slunečné svítání bylo příjemné a tak jsme s očekáváním pěkného dne vyrazili na hřeben Vf. Scara. Postupně se začala shlukovat oblaka a  tak se část cesty schovala do mraků. Výstup na vrchol byl už jenom v husté mlze. Z něj sestup nabízel dvě možnosti. Vybrali jsme cestu po řetězech, proslavenou Strungu Dracului. Při sestupu tímto úsekem se přihnala prudká bouře s krupobitím. Úzké sestupové koryto Draculi se změnilo v potok. To nejhorší nás však ještě čekalo. V bouři, mlze přetraverzovat dvě ostře položené sněhové pole. Přitom nám zrovna na morálce nepřidal krátký pád českého trekaře před námi. Úplně zničení, ale šťastní, jsme dorazili k jezeru Lacul Caltun. Pro velký vítr a hustý déšť jsme s povděkem uvítali přítomnost nouzového bivaku, ve kterém se nás nakonec sešlo čtrnáct. Dorazili i dva ošklivě potlučení Rumuni, kteří spadli při traverzu a následném padesátimetrovém pádu, na právě už zmiňovaných sněhových polích. Kamarádka jim poskytla první pomoc. Po noci v bivaku je ostatní Rumuni dopravili na smluvenou chatu, kde je čekala horská služba. 
 
Čtvrtý den jsem už v šesti (přidali se k nám další dva Češi), pokračovali k Bilea Lac. Už jsme všichni věděli, že ani zdaleka nedáme to, co jsme měli vymyšlené. Na cestě nás doprovázela hustá mlha, déšť. Závěr této denní cesty jsme si zkrátili asi kilometrovým průchodem tunelu právě k Bilea Lac. Všechny věci jsme měli mokré a tak asi dvouhodinové vysedávání u kávy a polévky v jednom z hotelů bylo docela příjemné. O to víc se nám nechtělo do stavění stanů u jezírka a do spaní v mokrých spacácích a oblečení.
 
Patý a šestý den jsme už museli zvolit jako sestupové. Ráno jsme nastoupali do hřebenu a na pohodu chtěli přejit do údolí a vesnice Arpasu se Sus. Cesta měla být spojená s tábořením u nějakého potoka. Počasí však rozhodlo jinak. Od rána hustě pršelo. Na hřebenu nás dohnala prudká bouřka. Blesky se jen míhaly. Sešli jsme asi padesát metru pod hřeben a zalehli mezi kameny. Mezitím nás zasypávali kroupy. Když se na chvíli zvedla mlha, bylo vidět asi sto metrů od nás na další dvojici lidí schovaných mezi kameny. Asi po hodině sezení v krupobití a mlze jsme se přeci jenom rozhodli pro pokračování sestupu. Přitom jsme ještě vyzvedli poněkud bezradný německý pár a začali sestupovat k úpatí lanovky Bilea Cascada. Cesta byla špatně značená a nakonec i toto značení se zcela ztratilo. Občas jsme šli jen podle intuice a u malého jezera se cesta hledala v rojnici. Každý z nás, rumunské značení, nebo spíše jeho nepřítomnost, proklínal. Nakonec jsme se doslova naslepo prorvali dlouhým úsekem kleče, na jejímž konci byl sloupek, který ukazoval sestupovou cestu lesem k asfaltové cestě a následně úpatí lanovky. Pod lanovku jsme přemluvili přítomné zedníky, kteří nás svezli za 50 EUR do asi 20 kilometrů vzdálené vesnice Cirtisoara, kde naše dovolená sice nekončila, ale začala se ubírat poněkud jiným směrem…

Tom "Partizan"