„Zdar! Vypadl mi parťák na teamový orientační běh na běžkách, zejtra v Jizerkách, nechceš jet?“
„No, a nevadí ti, že na mě budeš pořád čekat a že asi nic neujedu?“
„Ne, to je v pohodě, já bych to tam rád jel vyzkoušet!“
„No, tak fajn!“
„A kde vůbec jsi? Odjíždíme v 5:30 z Dobrušky!"
„No, já jsem sice v Náchodě na plese, ale protože nepiju, tak řídím domů okolo 1 ráno a vstávání? To asi nebude problém.“
„Fajn, stavím se. Zdar!“
„Zdar.“

A tak to pro mě celé vzniklo. Z plesu jsem přijel patřičně vytancovaný a unavený okolo 2. hodiny ranní, potom jsem si chvíli chystal věci na zítřejší závod a už už jsem šel na ty dvě hodiny spát. A mě to připadá, jako bych pokračoval v sériích nocí, které jsem věnoval vancouverské olympiádě.

Po chvíli, co jsem ulehl, zvoní budík, že mám už vstávat a mě se to zdá, jako blbej vtip. A tak vstávám, oblékám se jak na výlet na Pěticestí, kontroluji lyže a čekám na cgrima, až se vyřítí ze zatáčky směrem k nám domů. Společně pak odjíždíme do jizerského Bedřichova, cesta je poklidná, až na jeden zledovatělý úsek, kde se vysekalo několik aut a my jsme k tomu neměli daleko. V autě se také dozvídám, že jedu za Láďu Anděla a že se náš team jmenuje HOVRCH, což mi sice zrovna nepřišlo příliš originální, ale aspoň můžu s poklidem napsat tenhle článek jako reprezentant oddílu, ve kterém vlastně ani nejsem :-)

Okolo 8. hodiny ranní jsme v Bedřichově, venku pěkně přituhuje a obloha hlásá, že budeme mít na závod pěkně. Jdeme se registrovat, dostáváme mapu (respektive dvě), soutěžní kartu a plánujeme v autě po zbylý čas našeho startu – 9:42 – taktiku. Rádi bychom až na hřeben, ale hrubý odhad trasy pouze tam - +-20 km – a zpátky a přitom ještě dělat odbočky pro kontroly, to by bylo velké sousto. Nakonec jsme se rozhodli sebrat kontroly hned u startu a jít tak nějak postupně a propracovat se na hřeben až postupem času a tam se uvidí. V 9:42 jsme na startu společně s dalšíma dvěma teamy. START! A NEZAPOMEŇTE SE DO PĚTI HODIN VRÁTIT!

Vyrážíme a po sto metrech dostáváme bodové hodnocení k 20 kontrolám, takže konečně víme, kam se určitě vyplatí jet a kam ne. Samozřejmě nám bylo jasné, které budou nejdražší za 80 bodů – ty, co jsou nejdál. A já doteď nechápu, jak to někdo mohl ujet. My se ale nezdržujeme, opisujeme body přímo do mapy a vyrážíme, ale překvapuje nás, jak těžko se bruslí v té rozbředlé sračce, které ještě někdo říkal snad na startu „sníh“. Hrůza. Na začátku taky jednu kontrolu mineme, takže se musíme asi kilometr vracet, ale nevadilo to, aspoň jsme se zahřáli podél přehrady. Pak už jsme se dostali do tempa, cgrimovi to jelo, že jsem to nechápal, na rovině jsem mu jakž takž stačil, ale jakmile přišel „dokopec“, bylo to v pytli. Nezastavoval jsem se, vybíhal jsem to většinou tak nějak klasicky, ale cgrim měl šanci si vždycky nahoře odpočinout, nebo zatím píchnout kontrolu.

Zhruba po dvou a půl hodinách závodu mě chytá solidní krize, myslím, že ta probdělá noc (+ asi dvě předtím stejným stylem) se na mě podepsaly. Ale což, já jsem cgrima včera varoval, ale vypadá to, že mu to ani moc nevadí, aspoň si vždycky odpočine. Přehupujeme se na hřeben, kde se po rovině jede docela dobře, ale sníh je mokrej a hrozně to dře, ve stínu je namrzlo a klouže to jako na klouzačce a na sluníčku mi přijde, jako bych měl na lyžích tulení pásy.

Dostáváme se do doby závodu, kdy mám na hodinkách už jenom něco málo přes hodinu času se vrátit do cíle bez bodové ztráty, a tak sjíždíme z hřebene dolů lesem k přehradě, bereme ještě asi dvě kontroly, projíždíme přes náhon stylem „soupaž bokem“, což jsme od začátku závodu sice věděli, že tento styl tam budeme muset aplikovat, ale nevěděli jsme, jak ten styl vypadá! Prostě „klasika“. Potom už jenom dvě kontroly, než se dostaneme do cíle, cesta vedla po vrstevnici podél nádrže, po rovinách mi už to bruslení přijde jako nekonečné, do kopce si vždycky odpočinu „klasicky“, protože rukama bych to už neutáhl.

Poslední kontrolu hladce vybíháme, já melu už z těch nejvíc posledních sil a už půl závodu mi připadá, jako bych dělal cgrimovi stín, který ho tak tak dohání. Ještě že za 10 minut budeme v cíli. Je to lesem po nádherně vyhrnutém, umrzlém, takže to frčí a konečně mi přijde, že se to trochu rozjelo. Náhle se objevuje cílová rovinka, rozjíždím to finišovým olympijským stylem typu „Peter Northug“ a dávám si rovnou na držku, protože se mi hůlka zázračným způsobem dostala před lyži a pobavil jsem tak spousta okolojedoucích rekreačních běžkařů. Cgrim si mě stíhá ještě vyfotit, já vyplivnu zbytek sněhu, co jsem nesnědl, a pozvolným tempem protnu pomyslnou cílovou pásku. Do konce pětihodinového limitu nám zbylo asi 12 minut. Totálně na dně si dávám čaj se sušenkou a přijde mi, že cgrim by si to dal ještě jednou, ale já jsem rád, že jsem rád :-). Potom čekáme asi hodinu a půl na výsledky, které kompletní naleznete právě zde: http://www.b5h.cz/data/vysledky_B5h_2010.pdf.

Pro upřesnění však dodám, že:

• „HOVRCH team“ dorazil na krásném a těžce vydobytém (alespoň pro mě určitě!) 24 místě z 38 účastněných dvojic. A na to, že jsme to jeli poprvé, byli jsme tam možná tak mezi 10 amatérskými dvojicemi (soudě dle dresů jako „CZECH ORIENTEERING TEAM“ u ostatních atd.) a navíc Jizerské hory vůbec neznáme, není se za co stydět.
• jsme podle předběžných odhadů a měření v mapě ujeli okolo (zřejmě i přes) 40 km za 5 hodin, což je myslím to, co jsme od sebe očekávali
• jsem sice zatraceně unaven a nemohl jsem sníst ani polívku, jak mě bolí ruce, ale jsem rád, že jsem jel a doufám, že příští rok pojedeme zase a bude nás třeba přímo z oddílu více, abychom si zasoupeřili hlavně sami mezi sebou!
  

Sportu zdar O.

text: Ondra
foto: cgrim