Bylo by asi škoda tuto disketu vrátit zpátky, a tak v čase vánočního rozjímání zpestřím stránky hovrchu tématem, o kterém se zde už moc často nepíše… přitom do té doby to byli právě lezci z hovrchu, kteří výrazně zasahovali do tvorby prvovýstupů, což dokazuje i zmínka v kultovní knížce Pískaři (nakladatelství JUKO, 2004)





Podmanivé cesty do neznáma,
aneb kouzlo prvovýstupů.

Zvoní budík! Házím ho do rohu místnosti, ale vtom si uvědomuji, že není pět hodin a já nevstávám do práce. Je o něco dýl a to hlavní, je sobota! Za oknem vykukuje sluníčko a já mám před sebou den ve skalách. Naházet věci do báglu, nezapomenout kovárnu, olovo, cement, kruhy,... Kruhy bychom dnes mohli stihnout dva, a tak pro jistotu beru tři.
Klusem na nádraží, ale vlak má zpoždění, takže stihnu koupit ještě jednoho lahváče, ten se bude hodit. V Teplicích přesedáme na „Hurvajze“, který se skřípěním a houkáním projíždí městečkem. Teplice-skály naše konečná. S davem turistů opouštíme vydejchaný vláček a zaplouváme do světa pískovcových věží a hlubokých roklí. Do světa krásných lezeckých linií, výzev, nadějí, zklamání a pocitů pokory.



Procházíme kolem Ozvěny, mineme „to“ železné monstrum, které vede na Střmen. Před Sekyrou nesmíme zapomenout poplácat koníčka, to abychom měli štěstí. Po kolikáté už tudy jdeme, ale pokaždé se nemůžeme nabažit okolních věží a masivů s výstupy, které jimi vedou.
Sílící pocení trochu zbrzdí chlad v soutěsce z Chrámového náměstí, ale to už na nás opět dýchne teplo od Skalní koruny a ocitáme se pod Chrámovkami. Ještě kousek a jsme na místě.
Vyhlédnutá linie, pod kterou jsme už po několikáté působí jako by nás nechtěla přijmout. Ale vždyť už jí máme tisíckrát okouklou a tisíckrát (pravda možná míňkrát) jsme se ujišťovali, že to musí pustit. Prvních pár metrů vypadá lezitelně a ten zbytek, to se uvidí později.



Připravit kovárnu, navléknout sedák, prsák, přicvaknout kartáč, dvě velikosti navrtáváků, kladívko, pár smyček a karabin. Ještě okouknout možné místo pro první kruh a . . . „Tak já jdu!“ „Můžeš“, zní v odpovědi. Krok do neznáma, panenská stěna, která čeká možná právě na nás. Několik prvních metrů to opravdu jde. Pak menší zaváhání a na řadu přichází kartáč, který očistí volné krystalky písku a nějaký ten prach. Jde to, ještě dva kroky a je tu ideální místo pro kruh. Dramatické navrtání jednou rukou a pak už jen dřina při hloubení díry pro kruh.



Na další úsek se střídáme. Několik pádů nad kruhem (dobře jsme ho dali, utěšujeme se), následuje krásné hnízdo na uzlík a dokonce i hodiny. To je paráda, říkáme si. Jenže najednou všechno končí a to co ze zdola vypadalo jako pěkné dírky jsou ve skutečnosti jenom nepatrné vlnky. Nedá se nic dělat, a tak místo pro druhý kruh je tím jasné. Osazení kruhu je otázkou necelé hodiny a teď už stačí „jen“ nápad, víra a výdrž. Střídáme se v pokusech bez očividného náznaku dalšího postupu. Naše pády jsou zjevnou atrakcí pro hloučky turistů, kteří i přes relativní odlehlost od našeho počínání postávají na cestičce a své neskrývané nadšení dávají jaksepatří najevo. Po x-tém pokusu a x-té změně postupových kroků to najednou pouští! Jaké nadšení zažíváme se nedá slovy popsat. Pár těžkých kroků a ocitám se pod vrcholovou hlavou. Jištění nic moc. Smyčka, která drží jen pro zpevnění morálu. Ještě že jsme vzali i ten třetí kruh.



A je tady vrchol! Z protějších stěn se ozývá potlesk. Samozřejmě, koho by to nezahřálo u srdce. Z hrdla se mi samovolně dere nesrozumitelný výkřik, ale to nevadí. Dostavuje se uvolnění, spokojenost a nadšení. Letmý pohled na starou krabičku se shnilou knížkou a na slaňák, který nevěstí nic dobrého. Vytahuju kovárnu a dobře mířenou ranou potvrzuji svoji domněnku. Ohýbá se ke skále i s kusem ferofixu jako by byl z olova.
Dobírám parťáka, abychom spolu mohli vychutnat vrchol. Nadšení, které z nás vyzařuje se nedá přehlédnout a poplácání rukou to jenom dotvrzuje. Sedíme na vrcholu, osazujeme nový slaňák a přitom prožíváme celý výstup ještě jednou. Už bez emocí, strachu a pocitu beznaděje při neúspěšných pokusech. Oba se přiznáváme, že jsme zprvu v úspěch týhle lajny moc nevěřili. Ale malá naděje, která v nás hlodala dala vzniku daleko hlubším a opojným pocitům z našeho konečného úspěchu. Úspěchu, pro který člověk toto vše zas a zas podstupuje.



I to krásné rozjímání a vrcholová pohoda končí a my slaňujeme. Na řadu se dostává zasloužená odměna v podobě vychlazeného lahváče, který na tento okamžik netrpělivě čekal ve skalní rozsedlině.
Pohled na hodinky prozrazuje, že plánovaný vlak už nestíháme, a tak v klidu odcházíme a s končícím dnem odjíždíme nočním „ústupákem“ k domovu.
                                    
Petr (září 2000)


Foto © 2008
Fotografie jsou pouze ilustrační a s článkem mají společnou jen oblast Teplických skal.

Zpět na přehled kategorií   Zpět na přehled novinek