Po dvoudenní úmorné cestě přes celé Polsko, Baltik a Švédsko, přijíždíme upravenou karosou do Laponského kulturního centra Kautokeina. Tady dáme sbohem potápěčům, kteří pokračují do Narviku a vyrážíme na týdenní pochod po národním parku Reisa podél stejnojmenné řeky, která vyryla do náhorní plošiny Finmark nádherný kaňon.














Za hnusného, netypicky teplého počasí, bez deště a zimy, překonáváme prvních pár desítek kilometrů po náhorní plošině, přes močály a krvavé lesíky plné krvelačných komárů. Po třech dnech scházíme do kaňonu a poznáváme různá vegetační pásma krajiny za polárním kruhem. Z pustiny, přes močály, březové lesíky, borové lesy až po listnaté lesy z hustým zeleným podrostem kapradí. Kopírujeme proud krásně čisté a pěkně studené řeky Reisy a z obou  stran se do kaňonu řítí jeden vodopád za druhým.Nejkrásnějšími z nich jsou Imofossen. Během této „procházky“ několikráte vyzkoušíme sílu proudu a teplotu zdejší vody. Krom řeky zkoušíme i malý kaňoning, kdy se za neobvykle teplého počasí vydáváme proti proudu jednoho z přítoků a rácháme se dobrou hodinu ve studené vodě, v tůňkách, pod různými vodopády a peřejemi. V tomto týdnu stráveném v krajině ne nepodobné nižším oblastem Aljašky, jsme měli možnost popovídat si s místními Laponci, strávit dvě noci ve skromném volně přístupném srubu ke kterému byl přístup jen  plavmo či ze člunu a kde jsme měli možnost poznat na vlastní kůži přívětivost a náruživost místních komárů, kteří jsou v tomto období neomezenými vládci náhorní plošiny.














Po tomto týdnu v pustině se vracíme do obydlených míst a téměř neuvěřitelným stopem (nikdy bych neřekl kolik se toho dá narvat do Fabie, ten Fin také nestíhal zírat)  se dostáváme do opravdové civilizace Storsletu. Natěšení vydařeným stopem naběhnem na konec města zkoušíme stop do Narviku. Po decentním upozornění jednoho z projíždějících, že po desáté večer tři špinavý a zarostlý „lidi“ s těžkejma batohama, v zemi kde není stop úplně běžný a ještě na vzdálenost 300km nevezme asi ani král Olaf, balíme batohy, přespíme na tribuně fotbalového hřiště a ráno sedáme do autobusu. Nejdražším autobusem v životě se dostáváme přes dva trajekty a Tromso do Ofjordu u Narviku. Tam u potápěčů přebalujeme batohy, sbíráme čerstvé síly, smontujeme naše kola, ověšujeme je brašnami a ostatním nákladem a po 60kilometrové „aklimatizační“ vyjížďce do Narviku vyrážíme na další nádherné místo Norska - Lofoty.













Po hektickém nalodění nás a  kol na trajekt, kdy jsme zapínali brašny ještě při odrážení od břehu, nás čekala plavba do hlavního města Lofot  Svolvaeru. Ostrovy nás uvítali svým nejtypičtějším počasím a to deštěm, větrem a mlhou. Po prvních minutách seznáváme, že Lofoty nejsou Kanáry a že tady to nebude úplně za darmo. Za postupem času zlepšujícím se počasím vyrážíme do nevyšších hor Lofot na severu ostrova. Rozbíjíme stany přímo na břehu fjordu pod úpatím druhé nejvyšší hory souostroví Geitgaljen (1085m), která je naším zítřejším cílem. Posilněni večerní hostinou, trochou té domácí pálenky a vyzbrojeni radami místního horolezce a horoznalce, se nemůžeme dočkat na ranní vstávání a strmý výstup. „Později ráno“ vyrážíme ze samého moře vstříc více jak tisícovému vrcholu podél kaskád potoka, vytékajícího z ledovce, který se nachází v sedle mezi našim vrcholem a nejvyšší horou Higravtindan (1161m). Za střídajícího se mrholení, deště, nízké oblačnosti, větru ale i krátkodobého sluníčka vystupujeme na tento nádherný exponovaný vrchol s překrásným výhledem, odkud je za pěkného počasí vidět celé Lofoty. My bohužel viděli sotva sami sebe, takže děláme vrcholové zamlžené foto, zapisujeme se do vrcholové knížky a mažeme dolů. Pohyb v těchto horách rozhodně není pro obyčejné turisty, kteří nemají zkušenosti s prostorovou orientací, lezením ve vysokohorských podmínkách a horolezectvím vůbec. Ve zdejších horách se nenachází jediná značená, ani udržovaná turistická či jiná stezka. Všichni tři nelezci, kteří šli s námi prohlašovali, že to byl jejich nejsilnější lezecký zážitek v životě a každý z nich si hrábl hodně hluboko. Náš výkon ocenil i místní horal, který prohlásil, že za takového počasí tam nikdy ani nelezl a že je velice rád, že nemusel opět volat helikoptéru jako na jaře pro méně šťastné Dány.








Další den nám konečně počasí dovolí shlédnout i samotný vrchol Geitgaljen odkud jsme se navečer vrátily, sbalíme věci a vyrážíme na okružní jízdu po ostrově Austvagoy. Během dne obkroužíme celí ostrov, kde máme možnost poznat na vlastní nohy a zadek zákeřnost fjordů, které se vrývají hluboko do pevniny. Projíždíme několik rybářských vesniček, sbíráme mušle na písečné pláži a vyzkoušíme nouzové vaření oběda ve smrkovém houští, kde se ukrýváme před větrem a deštěm, který nás provází po celé odpoledne a večer jen nabude na rychlosti a síle.
 







Únavnou noc, kdy doslova „chcalo vodorovně“, jsme strávily na v tu chvíli luxusním místě a to na otevřených a vytápěných veřejných záchodech. Hladoví a rozlámaní ráno vyrážíme za stálého doprovodu deště směrem Hennigsvaer. Aby toho nebylo málo, hned po 200 metrech postihne Rolanda defekt a čeká ho odstrojení brašen na zadním kole a následná výměna duše a to vše v nepříjemném dešti. Rozhodli jsme se, že na to ten den „kašlem“ a že najdeme první přístřešek, kde se usušíme, najíme, vyspíme a uvidíme druhý den co dál. Ale co čert nechtěl? Naší výhrůžku vzal vážně a nad námi se objevila modrá obloha a přišlo to nejkrásnější počasí jaké může člověk na Lofotech zažít. To by člověk nevěřil, jak mu to změní pohled na svět a jeho náladu. S úsměvem dojíždíme do krásného městečka Hennigsvaer, kde se opalujeme na místním nábřeží a užíváme si místních nejlepších poživatin. Po příjezdu autobusu německých autobusů, zanecháváme lenošení, sbalíme jídlo a prcháme na místo popsané v lezeckém průvodci, jako ideální tábořiště. Ještě ten podvečer nevydržíme, využíváme fantastického počasí a sápeme se pod první stěnu, kterou jsme našli v průvodci. Na Lofotech je nepřeberné množství nádherných stěn rozličného sklonu a náročnosti, ze kterých je fantastický výhled na okolní stěny, ostrůvky, rybářské vesničky a okolní moře. Na své si tu přijdou všichni, kteří nemají rádi fronty u nástupů, haldu čumilů okolo a vynýtovanou cestu po půl metru od zdola až nahoru. Nýt, kruh a další jištění zde naleznete jedině na štandech a to ještě jen na nejlezenějších a nejobtížnějších cestách. Místní lezci jsou striktními vyznavači volného lezení, což jim v této zemi nemůže mít nikdo za zlé ba naopak. V této nespoutané a opravdu svobodné zemi by mě připadalo lezení po vynýtované cestě, stejně jako procházka po značené a vydlážděné stezce dost svazující a rozhodně bych neměl možnost dosyta si vychutnat tu nekonečnou nádheru okolo. „Kdo nezažil nepochopí.!“
 






Pro tento podvečer jsme si vybrali cestu Gaukerisset ve stěně Lille Festvagvegg.  Kozlík, který toho má z nás za letošek nejvíce nalezeno vytáhne všechny tři lanové délky a po dvou hodinách, možná více, vítězně zhlížíme z výšky asi 300m na město Hennigsvaer. Na to že to byla pro většinu první zkušenost s volným lezením, nemělo to větších chyb, než to že jsme do cesty nalezli jen v tričku a potom co zalezlo slunce, začalo pěkně zalézat také za nehty.
Na druhý den se naše pětka rozděluje na cyklistickou dvoučlennou a lezeckou trojčlennou skupinu. Cyklistická vyráží brzo ráno a navštíví sousední ostrov Gimsoy kde jejich hlavním cílem krásná hora s ještě krásnějším názvem Hoven. Během dne najedou asi 80km a přivezou spoustu krásných fotek z nádherných koutů Lofot. Naše skupina po včerejším lezení do pozdních hodin rozhodně nevstává brzo a jsme rádi, že přicházíme pod stěnu Gandalfveggen alespoň o dvě hodiny dříve než den před tím. Ten den překonáváme krásnou, vzdušnou cestu Gandalf, která je v průvodci označena třemi hvězdičkami a to po právu. Za tak krásného počasí jako jsme měli my, můžete ze stěny shlédnout celou jižní část Lofot a při tom si užívat krásné lezení. Pro mě osobně je to nejkrásnější zážitek na tom zajímavějším konci lana, a rozhodně to tak nějaký čas i zůstane.
 






Večer si navzájem s „cyklogrupou“ vyprávíme zážitky, užíváme si nádherného západu slunce mezi špičatými vrcholky hor, které se tyčí přímo z moře a připravujeme se na nepsaný vrchol naší výpravy, a to výstup na Svolvaergitu „The Goat“ čili „Kozu“, což je skála v podobě kozí hlavy tyčící se nad hlavním městem Lofot - Svolvaer.
Brzo ráno vstáváme, balíme stany, sedáme na kola a v poledne jsme ve Svolvaeru. Počasí se začíná viditelně měnit a tak úprkem pakujem matroš a mažeme k úpatí naší Kozy. Než se vysápeme po strmém úbočí začíná pršet a přidává se také věrný doprovod, silný a nárazový vítr. Chvilka rozhodování. Vzhledem k tomu, že ráno odplouváme, vybíráme nejsnazší cestu, a to klasiku Route 1910. Za krajně nepříznivých podmínek (zima, déšť, silný nárazový vítr a kroupy) se nám přeci jen zadaří a s Kozlíkem v čele se choulíme na vyšším rohu Kozy, odkud shlížíme kolmo dolů na místní hřbitov (jak příhodné), kde máme schované kola a dále na přístav a zbytek města. Cestu zakončíme přeskokem z jednoho rohu na druhý, který by za normálního počasí asi nebyl nějak extra obtížný, ale za daných podmínek si jej vážím víc než dost a ještě teď mě mrazí. Po zpětném přepadu rychle slaňujeme do závětří a nejkratší cestou, nečekaje na ostatní prcháme na shellku, kde popíjíme horký kafe s whisky a snažíme se trochu ohřát v teple a suchu. Ještě jedno vítězné kafíčko s trochou alkoholu, spánek a ráno odplouváme do Narviku.
 





















Cesta samotná stála také za to, protože zpět jsme jeli malým člunem a na volném moři byla taková „malá bouře“. Tento bonus neocenili ti, kteří nevěděli jestli mají držet dřív sami sebe, aby nespadly, nebo pytle na zachytávání včerejší večeře. Vřele doporučuji vyzkoušet tento druh dopravy, který je jen pro pěší, eventuelně ciykloturisty a hlavně pro ty kteří nemají problém s mořskou nemocí.




V Narviku opět přebalíme, sušíme a relaxujeme v bezpečí naší vyhřátě chatky. Kdo chce, sedá do motorového člunu a chytáme tresky v přilehlém fjordu, abychom si mohli připomenout Norsko doma u oběda s rodinou. My co spěcháme do práce vyrážíme po dvou dnech odpočinku a rybaření nejkratší cestou domů a ti co mají více dovolené ještě podnikají krátkou tůru po Švédském národním parku  Abisko, který nás zaujal už před čtyřmi roky, kdy jsme přecházeli sousední n.p. Ovre Dividal.





Tato cesta byla již mojí pátou návštěvou ve Skandinávii a jsem si jistý, že nebyla zdaleka poslední. A jsem si jist, že stejného názoru jsou i ostatní členové naší výpravy Reisa & Lofoten 2007.

Frďas, Houmr, Kozel, Roland, Sláva a Miwek