Pískovcová etika

Hodnota sportovního výkonu při horolezectví je určována několika hledisky, jako jsou náročnost, obtížnost, styl, roční doba provedení výstupu apod. V rámci skalního lezení, kam patří i pískovcové lezení, jsou pro určení hodnoty výstupu stěžejní dvě hlediska, a to styl a obtížnost. Obtížnost je poměrně jasné a srozumitelné hledisko, vyjadřuje míru fyzické námahy a potřebné tělesné obratnosti nutné pro přelezení daného lezeckého úseku ? přičemž obtížnější je to, co dokáže přelézt méně lidí. Pro snadnější vyjádření obtížnosti se v minulosti ustanovily tzv. klasifikační stupnice s jednotlivými stupni. Hledisko stylu je více členěné, rozeznává se styl lezení (volné, technické aj.), přičemž volné lezení se dále rozlišuje na styl přelezu (tj. OS, RP, PP, apod.), a pak posuzuje především míru nasazení umělých prostředků umožňující výstup, což se vyjadřuje ustáleným výrazem ´čistota stylu´. Platí, že čím méně je použito umělých prostředků usnadňující výstup a skála po výstupu zůstává co nejvíc ve svém původním stavu, tím je styl čistší a výstup hodnotnější.

Vysoká hodnota pískovcového lezení dle saských pravidel je právě v čistotě stylu. Tato "čistota" je dosažena akceptováním určitého omezení umělých prostředků, které by výstup jinak ulehčily. Je to především maximální využívání přírodních jistících bodů (vůči skále šetrné jištění smyčkami), definované minimální rozestupy mezi kotevními prostředky osazenými ve skále (větší rozestupy mezi kruhy a tím zachování psychické složky horolezeckého výkonu), a mimo řadu dalších také zákaz při výstupu používat magnézium nebo jiné chemické látky vysoušející ruce lezce. Tato omezení sice zvyšují hodnotu výstupu, ale horolezci přidělávají starosti, což se přirozeně projeví poklesem druhé složky horolezeckého výkonu, a to obtížnosti. Spatřujeme zde podobu známých spojitých nádob s kapalinou, kdy vzestup hladiny v jednom sloupci doprovází pokles hladiny v druhém sloupci nádoby. Je potřeba si uvědomit, že nasazením umělých pomůcek sice zdánlivě zvyšujeme složku obtížnosti, ale za cenu, že si to jinde ulehčujeme (tj. kazíme si styl). Celková hodnota výstupu se ale nezvyšuje, je to jen "směna" v rámci uzavřeného systému - tam uberu, a tady přidám.
Svár mezi stylem a obtížností tvoří jeden z velkých příběhů horolezectví. Potkáváme v něm jména jako jsou Hermann von Barth, Paul Preuss, Josef Smítko, Walter Bonatti, Royal Robbins, Reinhold Messner a mnoho dalších. Osou tohoto příběhu je poznání, že jedině při zachování čistého stylu je posun obtížnosti vzhůru tím skutečným kvalitativním skokem vpřed. Jen prostá fascinace stupněm obtížnosti je tou spolehlivě svůdnou cestou, jak horolezectví dostat do krize. Není důležité jen "kolik", ale také "jak".

Před více jak sto lety se kdesi ve střední Evropě, v Sasku a Čechách, stalo něco mimořádného. V samém počátku zdejšího horolezectví na pískovcových skalách si místní lezci uvědomili, že s nasazením neomezeného množství technického nářadí a umělých pomůcek je každá cesta vylezitelná, ale sportovní hodnota klesá. Proto došlo ke stanovení zásad, jak výstupy provádět a které umělé pomůcky je přijatelné použít. Takto definovaná pravidla lezení roku 1913 písemně sepsal saský lezec Rudolf Fehrmann. Fakt, že úroveň čistoty stylu byla písemně kodifikována a navždy dána k paměti jako výzva pro tehdejší lezce, a lezce následujících generací, nemá v historii horolezectví z té doby obdoby.

Zrodilo se pískovcové horolezectví, a skalní oblasti pískovcových skal Saska a Čech se staly neuvěřitelně vzácnou enklávou, kde se po celé století navzdory různým módním trendům promyšleně pečuje o čistotu stylu volného lezení a sny o těžších výstupech nejsou ničeny "inflací hodnot", ale jsou ponechány pro následující generace lezců.
Jednou z charakteristik, jak poznat čistý styl, je zachování co největší míry přirozenosti stavu skály po výstupu. Použití chemických prostředků na vysoušení rukou, které ulpívají na skále, čistotu stylu silně kazí. Tato změna skály, byť provedená jedním lezcem, bere šanci na čisté lezení všem, kteří by chtěli následovat.

V prostoru České republiky je stále dost jiných skal, kde z hlediska horolezecké etiky není problém magnézium používat (jedná se například o celý Český kras, Moravský kras, Střední Povltaví, Bořeň, Pálavu a mnoho dalších skal z tvrdých hornin po celé České republice). Při takových možnostech by mělo být zachování čistého stylu lezení na pískovcových skalách v Čechách naprosto pochopitelné. Čas si nikde nekoupíme, a jestli jsme něco získali vývojem delším než století, je to vzácnost, kterou si nesmíme nechat zničit. Jestliže se budeme na písku snažit o honbu za nejvyšším stupněm obtížnosti za cenu snížení čistoty stylu, může se stát, že nebudeme mít ani jedno, ani druhé. Povaha měkké pískovcové horniny ani nedovoluje mít nějak výrazně obtížnější výstupy než na vápenci a dalších pevných materiálech.





Svět zahraničního horolezectví si hodnotu čistého stylu a pískovcového lezení uvědomuje. Připomeňme si mezinárodní setkání horolezců v Innsbrucku roku 2002, které přijala tzv. Tyrolskou deklaraci, vyzdvihující význam uchování přirozeného prostředí skal pro další generace: "Skála a hory jsou omezenými zdroji pro dobrodružství, jehož se účastní lezci různých zájmů z mnoha po sobě následujících generací. Uvědomujeme si, že další generace si budou chtít najít svá vlastní, nová dobrodružství uvnitř tohoto omezeného zdroje. Budeme se snažit přizpůsobit skály a hory jen tak, abychom neznemožnili příležitosti v budoucnosti"). Pískovcové horolezectví v Sasku a Čechách zde bylo velmi ceněno. Co se týká hodnoty stylu, tak například britský horolezec Leo Houlding zde pronesl větu: "Styl výstupu je víc než výstup za každou cenu". Přímo k problému používání magnézia se vyjádřil Herbert Richter v populární knize Pískaři: "Lezení mělo do teď - také ve starých cestách - neustále nádech dobývání. Každý, kdo cesty opakoval, musel o pohybech při lezení sám rozhodovat a každý chyt a stup sám objevovat. S magnéziem došlo k procesu, kdy se lezecké oblasti proměnily ve fitnessparky a lezecké cesty s bíle označenými chyty v atletické cvičné terény. Tím se znovu vzdalujeme další kousek od základní linie horolezeckého sportu. ...Je to váš kraj, milí čeští přátelé, který si zničíte." (Pískaři, str. 90).  A v podobném gardu úplně nedávno Thomas Huber: "...pískovcové lezení je něco úžasného. A je správné, že se v Čechách na pískovci nesmí používat magnézium. Co mám rád, jsou tradice a staré zvyky. Respektování tradic. Je to něco, co jsme ztratili například v některých částech Alp, kde chybí úcta k prvovýstupům z dřívějších dob a staré výstupy se přenýtovávají. Budu respektovat zvyklosti v Labských pískovcích, když tam budu chtít lézt... Vážím si jich, takže určitě. Budu respektovat tradici v (anglických) oblastech s gritstone? Když tam budu chtít vylézt těžkou cestu, nejprve si ji zkusím s horním lanem, a když ji bezpečně zvládnu, rozhodnu se: Dobře, vylezu ji na prvním konci! Jedná se tedy o diametrálně odlišný přístup k lezení. Vždy budu nadšený, když se v oblastech jako jsou Labské pískovce uchovají tradice. Když se tamní zvyklosti vytratí, ztratí se úplně všechno! Přijdou chlapi s nýty, vše převrtají, a veškeré tradice budou pryč, jako se například stalo v Dolomitech nebo nemusíme chodit moc daleko - jako u nás v Berchtesgadenu. Převrtali všechny klasické cesty a jsou spokojeni, když je dnes coby bezpečně vynýtované linie běžně leze padesát lidí najednou. První klasický prvovýstup je už pryč jen kvůli lidem, kteří lezení berou pouze jako konzumní záležitost. Dovedeš si představit, že by v Yosemitech někdo navrtal nýty vedle spár? To by si tady nikdo nedovolil."

Čistota stylu lezení na pískovcových skalách je tím nejvzácnějším, čím můžeme jako horolezci České republiky přispět k dějinám a stavu světového horolezectví. Nebuďme tou hloupou generací, která to zničí!





Ochrana přírody

Stará pískovcová pravidla vznikla dlouho předtím, než se vůbec ustanovily státní instituce mající na starosti ochranu přírody. Přesto v sobě saská pravidla obsahují princip, který se někdy popisuje slovním obratem "trvale udržitelný rozvoj", tedy zacházení s věcmi a přírodou tak, aby různé procesy neničily podmínky, které dané procesy vůbec umožnily. Je to poněkud nečekané, ale pískovcová pravidla horolezců v době svého vzniku myšlenkově přeběhla svou dobu. Když posléze vznikaly instituce ochrany přírody, horolezectví podle saských zásad bylo ve skalních pískovcových oblastech zavedené a nově ustanovené instituce jej více či méně akceptovaly. Akceptovaly je ale jako relativně šetrnou sportovní činnost podle oněch promyšlených, starých saských zásad...