Hlavní menu
· O nás
· Odkazy
· HAFFO
Nejbližší akce
Ne 23 Pr 18
  DLOUHÁ NOC v HISu
Nejnovější komentáře
[novinky] POZVÁNKA na DLOUHOU NOC
Napsal Dája v 10 pro : 12:38
už se těším

[novinky] HAFFO pozvánka
Napsal cukrářka v 18 lis : 19:35
Haffo bylo krásný povedená akce moc dík! ;-)

[novinky] Cherre Couloir - Mont Blanc du Tacul
Napsal don Důšo v 14 lis : 09:33
Zdravím....krásný fotografie, průběh akce už horší [ více ... ]

[novinky] Cherre Couloir - Mont Blanc du Tacul
Napsal cukrářka v 13 lis : 19:48
Krutý.. ale pékný! A na kužel asi nikdo nikdy neza [ více ... ]

[novinky] Cherre Couloir - Mont Blanc du Tacul
Napsal Jarda v 13 lis : 09:22
Tomu se říká z prdele klika :-D


Kontakt
HOVRCH, z.s.
Železova louka 68
549 01 Nové Město nad Metují
IČ: 04700881
číslo účtu: 2600928477/2010

Email: webmaster@hovrch.
info

ICQ: 93133963 
Vítejte,
Uživatelské jméno:

Heslo:


Pamatuj si mě

[ ]
[ ]
[ ]
HIS, PLECHOVKA & LEDOPÁD info
Online
Hostí:7
Členů:0
Na této stránce:2
Členů: 334, nejnovější: JamesEnemi
Hledat Horolezecký oddíl Vrchoviny
Anketa

Kterého zvířete se cestou do skal bojíš nejvíc?


Klíště

Medvěd

Had

Policajt

Ochránce přírody

Turista ze sousedního státu

Kyrgyzstán
Jarda, Úterý 09 říjen 2018 - 13:17:54 // Komentáře:7



Když jsem letos v lednu nastupovala do nové práce, rozhodně jsem netušila, že to bude mít vliv na destinaci naší letní horodovolené. Nakonec, ale kolegové tak vychválili návštěvu Kyrgyzstánu (vlastně jenom řekli, že tam jsou všude velký hory), že už v březnu padlo rozhodnutí letět tam. A tak jsme na přelomu července a srpna nakonec vyrazili, v ostřílené šestičlenné sestavě, která dokonce splňovala pravidlo chlap/ženská.








První na plánu byl známější trek okolo jezera Ala-Kol, takže nás hned po příletu do Biškeku čekal přesun maršrutkou do druhého největšího města Karakolu. Tam jsme po neustálém odpovídání na otázku Otkuda – Z Čechii a doplnění zásob z místních zdrojů, stopli další ze svérázných místních vozítek a ještě ten den se dobrali do výchozího místa treku, údolí DžetyOguz (alias sedm volských prdelí). Cesta sjízdná jen pro větší offroady vede nejdříve užším údolím podél horské řeky, ale asi po dvou hodinách se rozšiřuje v rozsáhlé pastviny poseté bílými jurtami místních. Druhý den pokračujeme dál, a jak pomalu ubývá jurt, tak přibývá koní a dobytka a přibližují se bílé vrcholky. Je to až neskutečné, ale tady se dobytek pase až do posledního kusu , po začátek morény, do zhruba  3400 metrů nad mořem.

2018kyrgjar_1.jpg
Sedm volských prdelí. 
 
 
 
Typické pro toto údolí. Rodina žijící v jurtě a chovající dobytek.
 
 
Výhled do údolí. 
 
 
 
 
 
 
Nečekané občerstvení na cestě k jezeru Ala-kol. Vybíráme nejlepší pivo. 
 
 
 
Jezero Ala-kol
 
 
Ala-kol, v pozadí Pik Palatka, v popředí my.
 
 
 
Místňáci vozí turysty na koních 
 
 
 
 
Po obědě začíná všem, kromě Čečny, solidně docházet dech, i když jsme jen trochu nad hranicí třech tisíc. S přibývajícími metry je to čím dál horší a do sedla, které ten den musíme přejít (3800 m) už jdeme jen, co noha nohu mine. Kocháme se výhledy a sestupujeme co nejníž, abychom předešli větším problémům s nedostatkem kyslíku . Na noc se usazujeme na krásné louce s potůčkem, ve kterém ty odvážnější zvládnou i rychlé mytí. Ráno se k nám přidává stádo místních koní, ale jsou poněkud chytřejší a stěhují se tam, kde už svítí slunce. My scházíme ještě o něco níže až do údolí Karakol, kde to již žije turismem, a musíme zaplatit poplatek za vstup do národního parku (150 som/osoba tuším + něco málo za stan, takže vlastně nic). Po posilnění nás zase čeká úmorný výstup, tentokrát již přímo k jezeru Ala-Kol, které je zhruba ve 3600. Po tom, co všichni už dávno desetkrát doufali, že za dalším rohem už to musí být, nakonec docházíme do sedla nad jezerem akorát včas na to, abychom postavili stany a nezmokli. Výhledy tu jsou i přes mírnou nepřízeň počasí nádherný. Druhý den obcházíme jezero nad jeho delší stranou a užíváme si neskutečné výhledy na opravdové horské velikány  Tan-Šanu v pozadí. Taky když od nich foukne, je to cítit. Odpoledne se dostáváme až dolů do sestupového údolí Altyn-Arašan, kde je stejnojmenná vesnice s proslulými termály. Samozřejmě je musíme vyzkoušet a tak si na hodinu platíme místní kůlničku s teplou vodou a úspěšný přechod hor zapíjíme místním koňakem.

2018kyrgjar_9.jpg
Hot springs. V děštivém počasí zasloužená odměna.
 

 
Naše ubytování u mistra Uči. Spaní v jurtě a královské občerstvení. 
 
 
 
Pik Palatka v pozadí.
 
 
Náš hostitel na naši počest vyvěsil českou vlajku.
 
 
Jelikož se mezí tím zase rozprší, rozhlížíme se po nějaké místní hospůdce, kde bychom se schovali a nakrmili. Nakonec se nás ujmou až za vesnicí v jednom z ubytování, kde nám nabízejí čaj. Tak se nám tam zalíbilo, že jsme si to nakonec dali i s noclehem v jurtě, večeří a snídaní. Místní majitel, Uča, umí dost dobře anglicky, a tak z něj taháme rozumy, přičemž se musíme lehce zastydět, protože on sype jména českých osobností z rukávu a my víme tak leda, že hlavní město Kyrgu je Biškek. Taky se z nás snaží dostat, proč že ty Češi neměli rádi sovětskej svaz, když to byla tak super věc, třeba tam u nich. Některé kulturní rozdíly jsou asi nesmazatelné…
 
 
 
Po sestupu z hor do civilizace a dostopování do Karakolu se přemistujeme na severní břeh jezera Yssyk-kul do Grigorievky, abychom další den zahájili druhý horský přechod v blízkosti hranic s Kazachstánem. Po báječné party u jezera s melounem a koňakem jsme celí natěšení, všechno jde podle plánu, ráno nás místní děda vyváží autem, až co to jde na konec údolí. Bohužel po obědě přichází hořké zklamání, narážíme na check-point pohraničníků, kteří nás nepustí dál, protože nemáme permit do pohraniční oblasti (který by zde ,dle na netu dostupných informací, neměl být třeba). Chvíli s nimi diskutujeme a vypadá to, že by nás i pustili, problém je v tom, že jejich kolegové na druhé straně sedla by to už asi rozmázli a to si nikdo z nich nechce risknout. A tak nám nezbejvá, než sebrat svých pár švestek a odtáhnout s nepořízenou. Co jsme ten den považovali za nástup, byla nakonec i pekelně dlouhá sestupová cesta, ale údolí Čong-ak-suu je jinak moc pěkné :-) 

Na pláži u jezera Isyk-kul. Pro místní děti jsme byli atrakce.
 
 
Vzpomínky na "sajuz"
 
 
Jako náhradní plán jsme nakonec zvolili návštěvu pohoří Ala-Arča, asi hodinu cesty jižně od Biškeku. Ukázalo se to jako dobré rozhodnutí, protože to byla asi nejlepší část výletu, ale to předbíhám. Chceme se vyhnout nejvíc turistickému údolí Ala-arča, takže je naším výchozím místem vesnice Issyk-Ata ob jedno údolí dál. Dokodrcat se sem maršrutkou nacpanou asi 40 lidmi byl zážitek sám o sobě, ale pak už na nás čekala jen příroda. Za celou dobu přechodu jsme nepotkali nikoho, kromě dvou lovců svištů z Biškeku hned během prvního dne.


 
 Na treku do neznáma.
 
 
 
Přes hřeben v pravo půjdeme. 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Cesta údolím Issyk-Aty vede nejdřív v blízkosti divočejší říčky a tak je místy trochu mokrá, pak nás ale odvádí výš nad řeku na pastviny poseté kameny a občas i pořádnými bouldery, u jednoho takového se na noc usazujeme. Další den je ve znamení jezer, vždycky, když se údolí trochu uzavírá, nahromadí se tam azurově modrá ledovcová voda. Zatím jdeme po solidní cestičce vyšlapané od dobytka. Evidentně tu jezdí i na koních, což místy nechápu, jak dělají. V Evropě by na takovou pěšinku ze strachu nikdo svého oře neposlal…holt je to tam spotřební zboží. K večeru se nám daří dostat až na konec údolí a nocujeme pod morénou, abychom druhý den přešli ledovec pěkně brzo z ráno. To se nám podaří a okolo deváté, kdy už pořádně praží, máme nejvíce sněhovou část za sebou. Pohybujeme se plus minus ve čtyřech tisících, ale všem už je hej, díky předchozí aklimatizaci. Po přejití nejvyššího sedla treku svačíme s neskutečnými výhledy na vrcholky okolo. Kdybychom s sebou měli vybavení, asi bychom chvíli zůstali a na nějaké z nich se zkusili podívat. Tak snad příště… Několik hodin se plahočíme po moréně, kde to jde celkem pomalu. Když se konečně dostáváme z ledovce na kytičkami poseté horské louky, zjišťujeme, že sestupové údolí Alamedín není zdaleka tak široké, jako Issyk-Ata, a není tady tedy žádný dobytek. Cestička se klikatí podél potoka a na něm vzniklých modrých jezírek. Nad tím vším se tyčí krásné žulové vrcholky, občas s pořádným ledovcem, prostě pastva pro oči horolezce. Ten den spíme nakonec na velkém ostrově uprostřed řeky, protože lepší místo není. Úspěšný přechod slavíme jak jinak než s koňakem a konečně povedeným pudingem. Do civilizace se relativně těšíme, protože mapa i internet slibují další termály a nějaké to hostinské zařízení. Po tom, co se ukáže, že všechno z toho bylo v rozkvětu tak před 40 lety za doby hlubokého SSSR a nyní se pomalu rozpadá, je naše zklamání nemalé. Nakonec se ale nenecháme rozhodit a dojdeme až k luxusní restauraci Dvanáct komínů, která je evidentně v horách pro místní smetánku, takže na cenové úrovni normální české hospody. Objednáváme si jídla roztodivných názvů, ale všichni jsou spokojeni, ale teda kvas se moc pít nedá.
 
Sestupové údolí.
 
 
Další ze zastávek u jezera Isyk-kul.
 
 
Přírodní památka Skazka a tři opičky.
 
 
Návštěva folklorního festvalu.  
 
 
 
Sokolník s tanečnicemi.
 
 
 
Dva tými a jedna mrtvá ovce aneb hra Buzkaši.
 
 
Místní chléb.
 
 
 
Koření.
 
 
 
Na soukromé pláži, šest volských prdelí. 
 
 
 
Celý zájezd zakončujeme dnem válení u jezera Issyk-Kul (kam se hrabe moře), návštěvou kaňonu Skazka a místních her na koních, které byly zorganizované sice spíš pro turisty, ale kde jinde uvidíte házet si bandu týpků na koních mrtvou ovcí ?   Zkrátka a dobře, Kyrgyzstán stojí za to :-)
 
 
Andy









 
 




- - - - -