Hlavní menu
· O nás
· Odkazy
· HAFFO
Nejbližší akce
Ne 23 Pr 18
  DLOUHÁ NOC v HISu
Nejnovější komentáře
[novinky] POZVÁNKA na DLOUHOU NOC
Napsal Dája v 10 pro : 12:38
už se těším

[novinky] HAFFO pozvánka
Napsal cukrářka v 18 lis : 19:35
Haffo bylo krásný povedená akce moc dík! ;-)

[novinky] Cherre Couloir - Mont Blanc du Tacul
Napsal don Důšo v 14 lis : 09:33
Zdravím....krásný fotografie, průběh akce už horší [ více ... ]

[novinky] Cherre Couloir - Mont Blanc du Tacul
Napsal cukrářka v 13 lis : 19:48
Krutý.. ale pékný! A na kužel asi nikdo nikdy neza [ více ... ]

[novinky] Cherre Couloir - Mont Blanc du Tacul
Napsal Jarda v 13 lis : 09:22
Tomu se říká z prdele klika :-D


Kontakt
HOVRCH, z.s.
Železova louka 68
549 01 Nové Město nad Metují
IČ: 04700881
číslo účtu: 2600928477/2010

Email: webmaster@hovrch.
info

ICQ: 93133963 
Vítejte,
Uživatelské jméno:

Heslo:


Pamatuj si mě

[ ]
[ ]
[ ]
HIS, PLECHOVKA & LEDOPÁD info
Online
Hostí:5
Členů:0
Na této stránce:2
Členů: 334, nejnovější: JamesEnemi
Hledat Horolezecký oddíl Vrchoviny
Anketa

Kterého zvířete se cestou do skal bojíš nejvíc?


Klíště

Medvěd

Had

Policajt

Ochránce přírody

Turista ze sousedního státu

Jihočujský hřbet – cestou do neznáma
Dája, Úterý 25 září 2018 - 14:00:10 // Komentáře:8


Z ranního polospánku mě vytrhává lehké chvění země, funění a zvuk automatického ostření. Otáčím se ve spacáku a skrze otevřený vchod stanu nevěřícně upírám zrak na chlupatou horu masa, která se válí z boku na bok a víří mračna prachu jen malý kousek od našeho stanu.

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Než si řádně vytřu ospalky a uvědomím si kde jsem se to probral, tak je stádo mohutných a huňatých jaků to tam. Zůstal po nich pouze zvířený prach a lehký závan jejich odéru. Vylézáme plní očekávání do ukázkově vybarveného a lehce mrazivého rána na prahu Taldurské doliny v Jihočujském hřbetu, který se nachází na jižním okraji ruského Altaje.
 
 
 
Zdejší krajina na nás dýchá úplně jinou vůní a atmosférou než v sousedním Severočujském hřbetu. Vzduch i okolní krajina je tu citelně sušší a paleta barev je složena z pro nás nezvyklých tónů barev. Krom nejvyšších poloh, kde vládnou pevnou rukou až čtyřtisícové vrcholy spoutané ledovcovým příkrovem, je ráz zdejší doliny odlišný. Na stráních se mísí celá škála žlutých, hnědých, šedých a červených tónů horniny, na nichž roste povětšinou suchá žlutá tráva s červenohnědými ostrůvky zakrslé břízky. V nižších polohách, poblíž tyrkysové hladiny ledovcové řeky, se pak na vlhčím úbočí severních svahů vyskytují menší pásy lesa, z kterých na sluníčku doslova sálá vůně pryskyřice a člověka vybízí spočinout ve stínu sibiřské limby, smrku, nebo modřínu. Těsně podél průzračných ledových bystřin a řek se najde také pár zelenějších paloučků, díky kterým tu mají své chýše altajští pastevci. Ti zde chovají svá stáda koní, jaků, velbloudů dvouhrbých, ovcí a koz. Zvířata jsou zde prakticky uzavřená díky přírodní ohradě, kterou ze tří stran tvoří vysoká hradba hor a vyprahlá step ze strany čtvrté.
 
 
 
Narážíme zde také na pár osamocených statných stoletých modřínů, které zde nepřehlédnutelně ční jako památníky dob dávno minulých. Trochu mi ti statní kmeti ve vyprahlé krajině připomínají africké baobaby. Není divu, že i altajští pastevci a lovci k nim chovají velkou úctu a nejsou pro ně pouze důležitými orientačními body v krajině.
 
 
Všechny tyto vjemy za ideálního počasí babího léta, nám všem naprosto učarovaly. Modrá obloha se odráží v hladině řeky Taldur společně s rozfoukanými beránky, které příjemně zahání fádnost čistého nebe a přináší tak do krajiny obohacující stíny, které dávají těm krásným obrazům dynamiku a hloubku. Shlížím na tuto dech beroucí scenérii z hrany srázu a vůbec se mi odsud nechce. Vydržím tu několik hodin jen tak zevlovat a pozorovat stíny mraků, které se líně převalují přes okolní hřebeny. Sedím si tu na hřbetu zaklíněném mezi dolinami Dželo po mé levici a Taldur po pravici jako paša na královském trůnu a shlížím k horizontu, kde leží pohoří Turgen Uul na hranicích s Mongolskem vzdálené více jak 100 kilometrů.
 
 
Už je to tu, opouštíme nám známou dolinu Karagem. Brodíme se skrz divoké peřeje stejnojmenné řeky a vydáváme se těžko prostupným terénem strmě vzhůru do doliny Atbaži. V teple slunného dne, kdy nám pod tíhou pětatřicetikilové krosny po čele stékají potůčky potu, by byl náročný výstup i po vyšlapané stezce, ale tu aby pohledal. Někdy po kolena a někdy až nad hlavu rostoucí podrost ruské tajgy zkouší veškeré naše odhodlání. Doslova po čtyřech se sápeme dál. Pod nohy si ve změti zakrslé břízky, zimolezu a dalších křovin nevidíme a často tak klopýtáme a kloužeme po zarostlých zetlelých kmenech, větvích anebo vratkých balvanech. Znovu a znovu se nám vysoké krosny zaklesávají do větví nad hlavami, strhávají nás nazpět a smýkají námi k zemi. Kličkujeme tedy svahem ve snaze nalézt alespoň stezičku vyšlapanou zvěří, ale ani to se nám dlouho nedaří. Až po nekonečně úmorné dřině v místě, kde se sklon trochu umírnil, narážíme na řidší porost a v něm patrnou cestičku. Nesmírná úleva ale vydrží pouze k malému paloučku hustě obrostlém rybízem, zimolezem, angreštem a nám neznámou obdobou šípku. Nejen mi zde totiž sklízíme někdy až přezrálé plody plné vitamínů a sladkého nektaru, který nám vléval novou energii do žil. Jak zjišťujeme, nacházíme se v medvědím ovocném sadu. Narážíme po okolí na jeho relativně čerstvý trus a stopy drápů na kmenech stromů, kterými si značkuje své teritorium. Od té chvíle se chováme o to více obezřetněji a chlácholíme se tvrzením místních lovců, že zdejší medvědi ještě nejsou zvyklí na turisty a neznámému pachu se raději vyhnou dříve, než je budeme moci vůbec spatřit.
 
 
 
Medvědí stezka nás vyvedla až na okraj lesa, odkud už vládne pevnou rukou pouze suť a balvany pod dohledem vysokých stěn, které je sem tam zásobují další sprškou kamene. Tábor rozkládáme kousek od řeky s výhledem na severní stěnu vrcholu Jechtu 3933m. Vrcholu, který jsme si vyhlédli již před třemi lety, kdy jsme viděli přes další hřeben pouze jeho špičatou zaledněnou vrcholovou pasáž. Nyní jej máme v plné kráse 1700 m nad našimi hlavami včetně osmisetmetrové ledové severní stěny, která v nás vyvolává lehké mravenčení a vábí nás k nevšednímu dobrodružství. Nenašli jsme nikde žádné informace, že by někdo v této stěně kdy lezl, nebo že by se o něco podobného jakkoli pokoušel. Vlastně v tu chvíli ještě ani neznáme jméno této krasavice. Dá se sice očekávat, že na samotném vrcholu již někdo stál, ale s nejvyšší pravděpodobností to nebylo z této její nejkrásnější a nejexponovanější strany, která se halí do bílém pláště třpytivého ledu.
 
 
 
Naše hroty se zakusují do prvních metrů ledu kolem páté hodiny ráno, poté co jsme s čelovkami dvě a půl hodiny kličkovali nekonečnými suťovými svahy až k nástupovému místu. Natahuji první délku lana a v žaludku mám ten obvyklý svíravý pocit v očekávání něčeho neznámého, lákavého, dobrodružného, ale také riskantního a nebezpečného zároveň. Jsme tu pouze my maličcí a okolo nespoutaná příroda, která na nás může kdykoliv drtivě dolehnout, pokud si zrovna zamane. Snažíme se ji jakkoli neurazit a opatrně stoupáme kolmo vzhůru střídajíce se ve vyvádění jednotlivých délek. Uf, další délka a další štand je hotový. Nyní je na spolulezci, aby zrušil ten spodní a já mám chvilku sám pro sebe. Užívám si pocity, kdy visím uprostřed ledové stěny zavěšený na třech ledovcových šroubech, které vlastně drží pouze voda jiného skupenství. Tyto okamžiky, kdy 400 metrů pod vámi nic není, a to jediné co vás obklopuje, je pouze tajemné ticho a fascinující výhledy na nekonečné pásy liduprázdných hor, topících se v oranžové záři vycházejícího slunce, jednoduše nic nenahradí. To jsou ty krátké chvíle naprostého a nezapomenutelného opojení, horolezcovou odměnou, kterou si nesmazatelně uchovává hluboko ve své paměti. Dober! Lezu! Kozlikovi povely mě vytrhávají ze snění a naše dřina pokračuje dále strojovým tempem směrem k vrcholovému hřebeni.
 
 
 
Slunce pomalu, ale jistě vystoupilo k vrcholu své dráhy, nadmořská výška nám citelně přiškrtila přísun kyslíku a naše těla začínají po sedmihodinovém maratonu pouze na předních hrotech maček a s cepíny v rukou viditelně uvadat. Nic tomu nepřidává ani horší kvalita ledu a čerstvý sníh, který nám výrazně znesnadňuje samotný postup, a hlavně bezpečnost jištění. Supíme již opravdu z posledních sil a vynáška těžkého batohu je obzvláště nepříjemné martyrium. Vychází na mě šťastná třináctá délka a jsem rozhodnutý stůj co stůj dostat se z ledové stěny do skalnatého vrcholového hřebene. Konečně sundat proklaté mačky a postavit se na pevnou podložku celým chodidlem. S vyplazenými jazyky se nám to chvíli po čtrnácté hodině přeci jen daří a my se válíme v hlubokém prašanu a snažíme se do sebe dostat maximum energie a tekutin, abychom ještě vykřesali malinkou naději, že se pokusíme doplazit i k samotnému vrcholu. Vzhledem k našemu vyčerpání a dlouhé zpáteční cestě je to však na pověstné hraně zdravého rozumu. Notný přísun obohacené energie ale nakonec převažuje naše rozhodnutí k rychlému pokusu nalehko, tedy bez lezeckého vybavení. Pokud nás zaskočí úsek, který nepůjde přelézt bez zajištění, tak nám nezbývá než se vrátit pouze s částečným úspěchem, tedy prvovýstupem severní stěnou, který jsme pojmenovali Ďachše kuň (v překladu z Altajského jazyka Dobré počasí). Cesta k samotnému vrcholu sice vypadá technicky relativně snadná, ale ztěžuje nám ji hluboký sluncem rozbředlý sníh, velice nestabilní skalní ostruhy, a hlavně ta naše únava.
 
 
 
Možná je to dílem štěstěny, možná úctou k přírodě a možná také úctou k bohům místních obyvatel, kteří nás prosili, abychom nestoupali až na samotné vrcholy nejvyšších hor, kde dle tradic sídlí jejich bohové. Stojíme šťastni na posledním předvrcholu o nějakých 30 výškových metrů níže než samotný vrchol, kde možná pod bílou peřinou dřímá jeden z mnoha altajských bohů. Když nic jiného výhled tu má vpravdě božský. Kruhový výhled nám skýtá pohled na celý Severočujský hřbet, který v nás vyvolává spoustu krásných vzpomínek. Na západě se leskne nejvyšší hora Sibiře Bělucha, na východě za taldurskou dolinu se rozkládají nám známé stepi, a hlavně na jih se nám otevírá doposud nepoznaný svět. Nejvíce zaledněná část hřebene a za ním se rozkládající náhorní plošina Ukok. Místo nálezu mumie bájné princezny Ukok, zvané také Ak-Kadyn (Bílá paní), která je dle pověr ochránkyní lidu a strážkyní vrat do podzemí. Dále za náhorní planinou se směle tyčí bílý pás Jižního Altaje na hranici s Mongolskem a Čínou.
 
 
 
Po krátkém vstřebání nezapomenutelných okamžiků, přichází na řadu vždy nepříjemný a ošidný návrat. Tělo je unavené, mysl trochu poznamenaná úbytkem kyslíku a zároveň lehkou euforií z úspěšného dosažení vytyčeného cíle. O to náročnější je soustředit se na cestu v rozbředlém sněhu, na skále plné uvolněných kamenů a v suti pokryté mokrou bílou břečkou. Mnohokrát vrávorám, zakopávám, vyrovnávám nepřirozené polohy vlastního těla a některé úseky dokonce sjíždím i po vlastním ctěném pozadí. Ale do tábora dorážíme přeci jen zdrávi s červánky nad západními vrcholky. Rychle ze sebe strhávám zaprášené oblečení a nořím se do nejbližší tůně ledové řeky, která mě zbavuje vrstvy prachu, potu, a hlavně největší porce únavy. Odtud asi vzniklo pořekadlo, jako politý živou vodou. Ještě před pár minutami bych nebyl schopný dojít si ani pro ešus, a teď všichni vesele klábosíme u ohně rozdělaném z prskajících modřínových větví, zatímco do sebe cpeme pořádnou večeři plnou nejlepšího sušeného masa s cibulkou a čočkou. Je to ta výjimka, kdy dokážu spát jako zabitý i s nacpaným žaludkem. Jen co se tělo dotklo měkoučké nafukovačky, tak mé tělo okamžitě shodilo všechny jističe včetně nouzového režimu. Tu noc by mě neprobralo, ani kdyby se ke mně tulil rozvášněný medvěd. Energií se neplýtvalo dokonce ani na sny, které bývají po tak silných prožitcích hodně barvité.
 
 
 
Brodíme se do půli stehen širokou řekou Karagem. Že se opakuji? Jasně a pak ještě několikrát. A když zrovna nebrodíme přímo Karagem, tak některý z jeho přítoků, anebo se alespoň sápeme po příkrých stráních, kde nepravidelně, zato často ztrácíme sotva patrnou stezku v džungli různého bejlí, keřů a trní, které jsou jen tak pro potěchu bláznivých dobrodruhů protkány různě popadanými stromy. To vše samozřejmě ve stráni, kde to jinak, než po čtyřech nejde. Jsme celí poškrábaní, dotrhaní a mě navíc dává zabrat obraženy kotník z jednoho nepovedeného brodění. Ještě, že tu matička příroda myslí také sem tam na nějakou tu odměnu. Vždy, když už mám chuť zahodit krosnu a skočit ze srázu do peřejí, tak se před námi zčista jasna objeví palouček jako z pohádky o nadpřirozeně velkých a vyzrálých brusinkách. To vše samozřejmě s měkoučkým mechem a nepopsatelným výhledem do kaňonu před námi. No nemotivovalo by vás to jít stále dál a dál vstříc novým dobrodružstvím? O tom, že je okolo spoustu stop od medvědů, samozřejmě už nemluvím. Ty byly všude, kde bylo krásně, jen ne v té trnité džungli sibiřské tajgy. Tam se nám jeho stezky vždy záhadně ztrácí.
 
 
 
S vyboulenými tvářemi plnými neuvěřitelně šťavnatých a slaďoučkých brusinek doslova luxujeme místní medvědí pastvu. Ale ať se cpeme sebevíc, tak těchto plodů přírody jako by neubývalo. Začínám věřit, že i pro tak velkou šelmu, jakou medvěd, mohou být relativně drobné bobule velice významnou součástí potravy. Jak tak při odpočinku podrobujeme pitvě jejich exkrementy, tak zjišťujeme, že bobulovitá strava spolu s piniovými semínky limby sibiřské hrají hlavní party. Hlavně aby nezatoužil po zpestření jídelníčku o medvědí turisťák, neboli turistu ve spacáku.
 
 
 
Naše sebetrýznění je po zásluze odměněno. Malou, a jak jinak, trnitou odbočkou přicházíme k průzračné hladině velkého ledovcového jezera Kamrju, ve kterém se odráží ledovcem zvrásněné štíty Krasavice, Pohádky, Snu a dalších poeticky pojmenovaných, ale jinak drsných a nedostupných velikánů. Trochu podobnou scénu jsme viděli z druhé strany této hradby směrem od Šavlinských jezer, která je obecně brána za to nejúžasnější divadlo Ruského Altaje, ale tato naše scéna se jí může svou okázalostí a krásou směle postavit. Jen je zde jedno velké ale, a tou je náročná a dlouhá cesta, kterou se sem musíte probojovat. Je to něco jako scéna pro náročné diváky, kteří proto neváhají podstoupit i nějaké to odříkání navíc. Myslím, že sem se moc diváků opravdu nedostane, protože na rozdíl od Šavlinských jezer zde není po odpadcích ani památky. Ale dost povídání, představení je nutné vychutnávat všemi vjemy. Podzim na jevišti hraje všemi barvami a my usazujeme svá těla do měkoučkého mechu na okraji voňavého lesa s občerstvením v podobě mnoha sladkých bobulí doslova na dosah ruky. Nic tak už nebrání tomu, nechat se unášet na drobných vlnkách vánkem zčeřené hladiny, kam jen chceme. Jen se rozeběhnout a skočit do středu toho děje. A proč vlastně ne? Svlékám se a napodobuji i ostatní, kteří již čeří neposkvrněnou hladinu. Přijde mi to trochu jako svatokrádež, ale snad zasloužená. Vrchol blaženosti, takhle si plout křišťálově čistou vodou a jednotlivými tempy rozrážet odrazy pohádkového okolí.
 
 
 
Je tu poslední dějství, a i to začíná broděním. Čeho jiného než Karagemu. Ale zde už je tak silný proud a taková hloubka, že se tomu dá těžko říkat brodění. Je to boj o holý život s vodou vzdouvající se až k naší hrudi, která sebou strhává vše, co dostane do své moci. Jistíme se uvázaným lanem, pomáháme si hůlkami, krosny posazené co nejvýše a připravené je okamžitě zahodit, pokud nám proud podrazí nohy a my bychom skončili pod hladinou. Naštěstí ale procházíme touto zkouškou pouze s lehkým podchlazením některých z nás, nějakými těmi mokrými věcmi a utrženým páskem na sandálech, které neodolaly síle vodní masy. Něco pozitivního na cestování bez mostů ale přeci jen je. Netrpíme zde nedostatkem hygieny a do spacáků zalézáme pravidelně důkladně propraní v křišťálově čisté bublinkové koupeli, což by manželky jenom kvitovaly. Kdyby to tak vždy chodilo i doma.
 
 
 
Jsme rozhodnuti, že zariskujeme a zkusíme přejít přes Jihočujský hřbet bezejmennými dolinami a sedly do vesnice Belyashi. Dědiny prakticky úplně odříznuté od zbytku světa. Nachází se totiž ve střeženém příhraničním pásmu, kde je obklopena ze tří stran Mongolskem, Čínou a Kazachstánem a ze severní strany je pak odříznuta neprostupnými horami Jihočujského hřebenu, což jsme chtěli nenápadně vyvrátit. Jedinou přístupovou trasou pro místní je rozbitá prašná, a hlavně hlídaná, silnice podél mongolských hranic, na kterou se bez povolení nedostanete.
 
 
 
Úzkým skalnatým kaňonem to nelze, tak musíme balancovat po úzkých římsách a v kamenné suti vysoko nad ním. Jsme tu daleko od všech používaných tras a jsme tedy plně odkázáni pouze na náš instinkt a zkušenosti. Zkušenosti, které bohužel často narážejí na neočekávané překážky. Někdy musíme nastoupat a znovu slézt 400 výškových metrů pouze proto, abychom se posunuli o neuvěřitelných sto metrů proti proudu řeky, kterou pevně svírají kolmé stěny skal. To vše samozřejmě po stráni, do které se plnou silou opírá pichlavé horské slunce, jež z našich těl ždíme stružky potu a my si navíc musíme krýt kůži dlouhými rukávy a nohavicemi před krve-drásajícími trny. Toto jsou chvíle, které řádně otestují vaši vůli a odhodlání pokračovat v cestě do neznáma. V hlavě mi mnohokrát tane na mysl, zda to mám zapotřebí a jestli jsme radši neměli zvolit jinou cestu? Kdoví, jestli se nakonec nedostaneme do slepé uličky a my tím přijdeme přinejmenším o několik cenných dní?
 
 
 
Vášnivé srdce dobrodruha ale vítězí nad bolestí a zdravým rozumem. Po nekonečném kličkování překrásným kaňonem s mnoha vodopády, jehož krásu jsme však v tu chvíli nedokázali náležitě ocenit, dolézáme k jezeru, odkud už by měl být výhled do sedla. Všichni sotva klopýtáme únavou, protože jsme nastoupali neuvěřitelné výškové metry a překonali u toho nespočet překážek v podobě traverzování skalních stěn nad zpěněnou hladinou, mnoha brodů, padlých kmenů, zarostlých strání a hlavně zklamání, když jsme zjistili, že první jezero není to, co máme zakreslené v mapě jako jediné. Bohužel to nebylo ani to druhé výrazně větší a plné stop medvědů na jeho břehu. Bylo to až to třetí, kde jsme si konečně mohli dosti improvizovaně postavit dva stany uprostřed jednoho obrovského přírodního kamenolomu.
 
 
 
Odpočatí, za krásného počasí a s vyhlídkou relativně snadné etapy, vybíháme po balvanech vstříc sedlu nad jezerem. Všichni se ženou, jen aby už byli v sedle a naše cesta nabrala po dlouhé době také směr z kopce. Možná to byla moje lehce zchromlá noha, možná také nedůvěra v tuto krásnou, ale mnohdy zákeřnou krajinu, která mě přiměla k větší obezřetnosti a menšímu spěchu. Díky tomu jsem jako první prozřel a zjistil, že naše sedlo není naše a že ani to třetí jezero nebylo to správné. I přes mou nejnižší rychlost se tak jako první dostávám ke kouzelnému a tomu opravdu správnému jezeru, jenž je životodárnou oázou uprostřed nekonečné bludné suti. Studená lahodná křišťálová voda svlaží naše vyprahlá hrdla a na zeleném paloučku během odpočinku nasbíráme nějakou tu ostrou horskou cibulku, která dodá příštímu teplému jídlu potřebné vitamíny a chlapskou chuť.
 
 
 
Konečně v sedle a před našimi zraky se rozprostírá obrovská rozloha náhorní planiny Ukok a všech pohoří, které je obepínají. Obrovské území, kde není ani památky po činnosti největšího škůdce – člověka. Pouze v dolině přímo pod námi vidíme krásné husté lesy a jinak dále až k hřebeni Tabyn-Bogdo-Ola se rozprostírají horské louky a drsná tundra v nadmořské výšce okolo 2500 m. V sedle si podáváme ruce na znak dobře vykonané práce s pocitem, že teď už máme nejtěžší útrapy za sebou. Už jen slézt do Belyashi a nechat se z této zapadlé vísky dovézt zpět do civilizace a domů.
 
 
 
Ale ani zde není nic tak jednoduché, jak krásně to vypadá. Pravda, stále je na co se dívat, tiché paloučky protkané stříbřitými stružkami horských pramenů obsypané květy suchopýru ve zlatavé záři zapadajícího slunce, nebo večery plné hvězd i přes právě probíhající úplněk měsíce, který se líně koulí nad horizontem. My ale z té výšky neviděli nekonečné lány zakrslých břízek, které mě dokázali přivádět do stavu naprostého šílenství. Co bych jen dal za toho jejich altajského koníka, který se na rozdíl ode mě dokáže v této změti alespoň trochu orientovat a pohybovat. Proklínám tě břízko jedna nenechavá.
 
 
 
Hurá. Jsme na konci cesty trnité, ale po všech stránkách výjimečné. Belyashi nás vítá. Cože? Že jsme zatčeni? Že jsme neoprávněně narušili příhraniční pásmo? Návrat o pár měsíců později asi rodiny doma nepotěší! Nakonec se ale vše v dobré obrací. Zabere to celý den na stanici pohraniční stráže, ale podaří se nám prokázat díky fotografiím, že jsme opravdu přišli přes hory z vnitrozemí a že nejsme agenti cizích mocností ani uprchlíci z kterékoliv sousední země. Musíme jim do detailu popsat a zdokumentovat celou naši trasu, aby nám uvěřili a mohli nám vystavit dodatečná povolení. Sám velitel nám říká, že odsud nikdy nikdo nepřišel a že většinu míst, kterou jsme mu ukázali, zná pouze z mapy. Nemohl pochopit, proč se vůbec vydáváme do takového nebezpečí sami bez průvodce a beze zbraně. O tom, že mezi sebou nemáme určeného dokonce ani staršinu neboli "velitele" a že mezi námi vládne absolutní demokracie (dle nich anarchie), kdy i nejmladší ucho má stejné slovo jako ostatní, to nejenže nechtěl pochopit, ale dokonce to kategoricky odmítl a my museli zvolit oficiálního mluvčího, který posléze podepsal desetkráte tolik lejster v azbuce. Co to však bylo za lejstra, nevíme ani jeden z nás. Vzhledem k bratrským sympatiím, obdivu nad naším odvážným přechodem a vzhledem k tomu, že jsme nedělali žádné zbytečné potíže, tak vše proběhlo na ruské poměry velice rychle a v přátelské atmosféře. Možná kdybychom se mohli zdržet déle, že jsme po službě vyrazili s velitelem do hor anebo na pivo. Do svidaniya zapadlá vísko, do svidaniya Zlaté pohoří.
 
 
 
 
 
 
18altaj1.jpg
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Frdas




 
 




- - - - -