Hlavní menu
· O nás
· Odkazy
· HAFFO
Nejbližší akce
Pa 16 Li 18
  HAFFO 2018
Nejnovější komentáře
[novinky] Report z brigády na Hluckých skalách + TOPO nových cest!
Napsal Lukáš P. v 22 říj : 11:37
No bloudil si, protože tam ještě nebyly ty dva nýt [ více ... ]

[novinky] Report z brigády na Hluckých skalách + TOPO nových cest!
Napsal Dája v 22 říj : 09:53
hodnotil sem kroky né celkovou obtížnost cesty ;-) [ více ... ]

[novinky] Report z brigády na Hluckých skalách + TOPO nových cest!
Napsal Dája v 22 říj : 09:49
jak sou ty 3 cesty uprostřed přez převis tak obtíž [ více ... ]

[novinky] Report z brigády na Hluckých skalách + TOPO nových cest!
Napsal Dan v 22 říj : 08:27
Je to tam super!Hodně práce jste odvedli.Pěkný lez [ více ... ]

[novinky] Report z brigády na Hluckých skalách + TOPO nových cest!
Napsal cukrářka v 22 říj : 07:22
Ale ano daji se vylizt david si je daval


Kontakt
HOVRCH, z.s.
Železova louka 68
549 01 Nové Město nad Metují
IČ: 04700881
číslo účtu: 2600928477/2010

Email: webmaster@hovrch.
info

ICQ: 93133963 
Vítejte,
Uživatelské jméno:

Heslo:


Pamatuj si mě

[ ]
[ ]
[ ]
HIS, PLECHOVKA & LEDOPÁD info
Online
Hostí:40
Členů:0
Na této stránce:4
Členů: 332, nejnovější: RobertNip
Hledat Horolezecký oddíl Vrchoviny
Anketa

Kterého zvířete se cestou do skal bojíš nejvíc?


Klíště

Medvěd

Had

Policajt

Ochránce přírody

Turista ze sousedního státu

Roadtrip v JůEsEJ
Jarda, Sobota 17 březen 2018 - 16:07:26 // Komentáře:12


Po tom, co jsme projeli Britskou Kolumbii, bylo v plánu vydat se na západní pobřeží Států a projet ho od severu skoro až na jih.

 
 
 
 
 
 
 
 
A to se taky stalo. Celkem jsme za 28 dnů ujeli 8643 km, podívali se do 9 států, 8 národních a 3 státních parků a několika velkoměst. Ocitli jsme se 100 stop (30 metrů) pod mořem i 4145 metrů nad mořem, prostě o zábavu nebyla nouze.
 
2018001_1.jpg
 
 
201800_2.jpg
 
 
 
 
Bohužel začátek cesty nešel kvůli všude přítomným požárům úplně podle plánů.  Od doby, kdy jsme v Osoyoos přejeli hranice do Států, jsme byli pořád v kouřovém mraku. Původně jsme se tím nechtěli nechat rozházet, ale když z většiny míst nebylo vidět víc, jak šedá mlha, rozhodli jsme se tomu ujet. Po asi třech dnech v autě, kdy se nám podařilo přejet celý Washington a Oregon, jsme na obloze konečně místo šedé uviděli modrou, a výlet mohl pokračovat podle plánu. Proto první místa, o nich ode mě uslyšíte, jsou až v Kalifornii.
 
 
2018_-_1_1.jpg
 
 
Vlastně je tu jedna výjimka – parádní lezecká oblast se sportovními cestami Smith Rock v Oregonu. Dozvěděli jsme se o ní náhodou od místních lezců, co jsme potkali ve Squamish. No a když už jsme jeli okolo, museli jsme tam zajet. Parádní atmosféra a kemp se sprchama za 5 dollarů (na místní poměry zadarmo). Kdyby měl někdo cestu okolo, můžu jedině doporučit.
 
 
 
 
 
 
 
Naše tour de Kalifornia začala na pobřeží, podél kterého jsme dojeli až do San Francisca. Sice nejsme žádní milovníci velkoměst, ale projet se po GoldenGateBridge, historickou tramvají z kopce do kopce nebo nejklikatější ulicí na světě prostě stojí za to.
 
 
 
 
 
 
 
 
Další zastávka, lezecky o dost zajímavější, domov El Capitana, Yosemitynational park.Abychom se vyhnuli davům turistů, rozhodli jsme se pro projití Tenaya Canyonu, kudy nevede oficiální turistická cesta (v Yosemitech totiž nemusíte zůstávat pouze na vyznačených trasách, což je obrovská výhoda). Zaparkovali jsme u stejnojmenného jezera, kde lze docela pohodlně na pár dnů odložit auto a užít si svačinu s luxusními výhledy. Potom, co byly všechny věci konečně namačkaný v batohách, jsem se vydali vstříc nekonečným deskám granitu. Zmíním snad jen to, že za cestu jsempotkali jen 5 lidí, celou dobu se mohli kochat pohledem na Half Dome a některé části  suchou nohou překonat nešly, zbytek už povypráví obrázky.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Poslední den v Yosemitech jsme strávili v YosemiteValley, místním městečku, kde se dalo pokochat El Capitanem, nejdelším vodopádem v Severní Americe a bohužel taky i neskutečnými davy turistů. To byl jednoznačný impuls pro to se posunout dál, do Sierra Nevady.
 
 
 
Úplně původně bylo v plánu vylézt na nejvyšší hory Sierry, Mt. Whitney. Potom, co jsme ale zjistili, že je to zase jedna z těch věcí, kde člověk musí být narozenej ve znamení kozy, mít správnou barvu chlupů v podpaží a ještě si vytáhnout papírek se žolíkem, aby se tam dostal, bylo dost  rychle rozhodnuto, že si najdemjinej kopec. Jako cíl jsme zvolili University peak s výškou okolo 4145 m.n.m. Výstup nebyl příliš obtížný, občasný lezecký úsek se vždycky nějak předrápat dal a na to málo kyslíku nahoře si člověk celkem zvykne. Úskalí přišlo až na sestupu, začínala nás (jako každej den v Sieře) honit bouřka a objevily se pole totálně zmrzlýho sněhu, kde být neměly. Místo rychlýho úprku dolů jsme tedy pomalu oblejzali bílý políčka kudy se dalo a snažili se při tom si na hlavu neházet moc kamenů. Nakonec se zadařilo, bouřku jsme pohledem rozehnali a dokonce jsme po véče v poušti ještě dojeli s pivkem do našich místních oblíbených termálů, co víc si přát.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Naše další cesta vedla přes DeathValley (z vlastní zkušenosti to opravdu s autem bez klimy nedoporučujeme) do Las Vegas. Po cestě jsme kromě nechtěné návštěvy oblasti 51 projeli státní park ValleyofFire, který se dá rozhodně doporučit, uvidíte tady skalní útvary z červeného pískovce, jehož odstín se mění, podle toho, jak zrovna svítí slunce. I za to nechutný vedro to stálo!
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
O tom, jak jsme ve Vegas prohráli našich pár dolarů, se snad ani nemá cenu rozepisovat. Určitě stojí za to tohle umělé město uprostřed totální pouště jednou za život vidět, ale to je tak asi všechno. Další zastávkou pro nás byl severní břeh Grand Canyonu a velmi fotogenický meandr Horseshoe band. Jedno z mála míst, jež neztrácí svou atmosféru, i když je tam hlava na hlavě. Od této chvíli už vlastně začínala naše cesta zpátky, protože už jsme se stáčeli zpátky na sever. Po cestě ale čekalo ještě spoustu věcí v pořadí, Zion NP (údolí tvořené stěnami z červeného a bílého pískovce), Brycecanyon NP (hoodoes tvořící doslova hliněné město) a především Yellowstone NP. Zionu a Brycu se omlouvám, zdržím se komentáře a nechám mluvit obrázky.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Zato Yellowstone ten tady musím rozmáznout. Když jsme dávali do plánovací mapy vlaječku, vůbec jsme netušili, co nás čeká. Ve výsledku to byly nekonečné plochy plné gejzírů, termálních pramenů, bublajících blát a bizonů. To prostě každý den nevidíte. Hlavní atrakcí je gejzír OldFaithful, který je dobře předvídatelný a vybuchuje každých zhruba 90 minut. Spolu s ním je v Yellowstonu dalších asi 1200 gejzírů vybuchujících v řádu hodin ale i desetiletí. Mezi místní chlouby patří pramen OldMorningGlory hrající zářivými barvami nebo největší termální pramen Grand Prismatic. Na cestě od jedné termální pánve ke druhé určitě potkáte i alespoň malou část čtyřtisícového stáda bizonů, kteří brázdí pastviny tohoto na světě nejstaršího národního parku. Sice jsou chlupatí k pomuchlání, ale je lepší si držet uctivou vzdálenost, i auta rozmačkají jak domeček z papíru.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Yellowstone pro nás byl posledním národním parkem, ale zároveň prvním místem, kde jsme si mohli udělat táborák, protože díky nečekanému příchodu zimy a 30 cm sněhu na konci září konečně přestal platit zákaz rozdělávání ohně. Sláva, co by to bylo za výlet bez buřtů na ohni…. A pak už jsme jen jeli a jeli, abychom se dostali včas zpátky do Kamloops, pobalili všechny naše za rok nashromážděné věci a chytli letadlo směrem na Havaj…..ale o tom až někdy příště.
 
 
Andy