Hlavní menu
Nejbližší akce
Žádná akce v následujících 40 dních
Nejnovější komentáře
[novinky] GRAN SASSO 2022Napsal Luki v 23 říj : 22:32
Krása!Hanka
[novinky] Neofiko HISmaratónNapsal Dája v 22 zář : 09:09
Co je pro me Hismaraton? Mnoho let budovana znacka [ více ... ]
[novinky] Letní dovoUheráci 2021Napsal Štěpuch v 06 úno : 21:00
Paráda, La Saume čirá nádhera !!!
[novinky] Letní dovoUheráci 2021Napsal Tom v 23 led : 21:43
Bomba, super a navíc jste to dobře podrtili.
[novinky] ŽULA KAM SE PODÍVÁŠNapsal Tom v 23 led : 21:13
nádhera
Kontakt
HOVRCH, z.s.
Železova louka 68
549 01 Nové Město nad Metují
IČ: 04700881
číslo účtu: 2600928477/2010
Železova louka 68
549 01 Nové Město nad Metují
IČ: 04700881
číslo účtu: 2600928477/2010
Email: karborund@centrum.cz
Vítejte,
Podmínky pro ledolezení
Těšme se za rok ;-) -
____________________________
____________________________
Online
Hledat Horolezecký oddíl Vrchoviny
Anketa
Popolejzání v Kanadě
Skoro celý tenhle a kus minulého roku jsme díky Working Holliday visum strávili v Kanadě, v nejzápadnější provincii Britská Kolumbie. Je to jedna z profláklejších lezeckých destinací, at už se člověk rozhodne drtit granit na Chief Peaku ve Squamishi nebo zdolávat třítisícovky v Rockies. Posledních šest týdnů z kanadskýho dobrodružství jsme objeli BCčko 2x dokola, tak tu vypíchnu ty nejlepší z našich zastávek. Jelikož naše lezecký (ne)schopnosti dosahujou spíš úrovně drápání se, tak nečekejte článek čistě o lezení.
Poslední dva červencové týdny jsme se motali okolo Mt. Robson a v severnější části Rockies okolo Jasperu. Poté, co jsme dali rozjezdový hike u Mt. Fitzwilliam (parádní výlet na dva dny, kempoviště zadarmo, není potřeba permit, v podstatě tam nejsou lidi) za ne úplně pěknýho počasí, jsme se s ohledem na předpověd rozhodli vyrazit na Berg lake trail. Je to 18-ti kilometrová procházka s asi 800 metrovým převýšením jedna cesta. Háček je v tom, že je to přímo pod proslulým Mt.Robsonem, takže tam chce každej a všechny kempoviště jsou rezervovaný tak půl roku dopředu. Proto nám nezbývalo než jít tam i zpátky na jeden zátah. Nakonec bylo 36 kiláků docela v pohodě, někteří se dokonce rozhodli, že je to málo a radši si na konci u Berg laku nechají telefon, aby byl důvod si vejlet prodloužit (na 50 km). Inu, stálo to prostě za to J.
Potom, co jsme den relaxovali u vína a psaní pohledů, se počasí zlepšilo. Dokonce natolik, že jsme dali zelenou našemu plánu na výstup na Resplendant mountain. Jenom krátce objasním, proč zrovna tam. Na samotnýho Mt. Robsona bychom to nedali, neb o vrtání šroubů do ledu víme kulový, stejně tak jako o celým ledovcovým lezení. Ale i tak jsme onen majestátný kopec chtěli vidět trochu víc z blízka. No a tak byl sousední Resplendent (3425 m.n.m.) jasná volba. Před asi dvěma lety tam místní průvodci dokonce proklestili (motorovkou) menší nástupovou stezku rovnou z Berg lake trailu. Sice nám chvíli trvalo najít místo, kde se na ní vchází, ale pak už bylo fáborkové značení docela jasný, skoro až pod kopec. Musím říct, že s plnou krosnou krámů se mi přes ty spadlý stromy občas nelezlo úplně dobře, ale jinak chvála místním za tak hodobožovou cestu, kde nehrozí žádný séraky. Za den jsme se prokousali celou nástupovou cestou údolím (les, ledovcový potoky, kde se skvěle máchaj boty) až do horní partie kaskádovitých lavic. Na kaskádách už bylo značení horší, sem tam nějaký mužik, ale člověk si cestu musel spíš hledat sám. Nepříjemný byly hlavně ledovcový potoky, který jinak na tření dobře držící kámen, dělají pěkně slizkým. Nakonec jsme se v pozdním odpoledni dostali asi o 200 výškových výš, než jsme původně plánovali, ale i tak našli dobré místo na stan a aspoň si ukrátili vrcholový den.
Vykopali jsme se asi ve 4 ráno, ale už předtím nám bylo jasné, že přes noc nemrzlo. Na první část cesty to nevadilo, jde se asi 4kovým terénem po hřebínku Patterson spur, kde se sice všechno docela sype, ale jinak pohoda. Tak jsme se po šutru dostali až do R/R kolu, většinou využívaného pro bivak při výstupu na Robson. Nasazujeme mačky, navazujem se a hurá na rozbředlej ledovec. Posledních pár týdnů v podstatě nesněžilo, takže jsou díry naštěstí dobře vidět. Občas si někde něco zapraská, ale jinak OK. Po ledovci to celkem odsýpá, takže na návějový vršek se dostáváme rychle. Pak nás ale dohání vysoké teploty a skoro co krok zapadáme po pás. A k tomu ještě fouká jako pominutý. Nedá se nic dělat. Dopropadali jsme se až na GPS vrcholek, asi na potřetí udělali vrcholovku s Robsonem v pozadí a hurá pryč. Po cestě dolů to akorát odnesla jedna z hůlek, jinak ztráty nula. Ještě jsme potkali borce, co zkoušeli Robsona, ale všichni vzdali, protože normálně ledová Kain face byla na šroubování moc měkká. Ke stanu jsme dorazili okolo druhé odpoledne, zdlábli něco k obědu a vyrazili po lavicích zpátky dolů do údolí. Nešlo nám to extra rychle, protože cesta se hledala ještě hůř, než nahoru. Když jsme se okolo šesté večer dohrabali do údolí k potoku a uviděli luxusní stanovací plácek, bylo jasný, že tam nocujem. I za cenu snídaně o velikosti jednoho bonbonu, půlky müssli tyčinky a kousku salámu (jo, s jídlem jsme to moc nevychytali). Třetí den už jsme to „jen“ dotáhli až k autu a stali se hitovkou fotek japonských turistů. Asi nikdy neviděli míchaný vajíčka ala plynák…
V května se začlo oteplovat a většina aut na silnicích začala vozit místo radlice na sníh lod na střeše. Samozřejmě jsme lod chtěli taky, protože jezera jsou všude. Nakonec jsme se rozhodli pro nafukovací kajak, kterej se ukázal být hodně dobrou koupí a na výletech jsme ho používali docela často. Většinou jsme při pádlování odpočívali, když už se nám nechtělo chodit. Z těch známějších jsme dali: Bow lake, Emerald lake, Johnston lake, několik jezer v Jasperu a sjeli blátivou River of Golden Dream ve Whistleru. Bylo to fajn zpestření.
Na poslední 3 srpnové týdny přiletěla další posila týmu – Nikča. A tak jsme při druhém kolečku okolo BC zastavovali zase na jiných místech. Z denních výletů stojí za zmínku hlavně Iceline trail a Paradise Valley trail k Moraine lake. Iceline trail najdete v národním parku Yoho. Vede z údolí přímo pod ledovce, dá se obejít kolečkem, takže nemusíte jednou cestou tam i zpátky a přeturistováno tam taky není. V údolí vás zavede i k druhým nejvyšším vodopádům v západní Kanadě –Takakkaw. Moraine lake už vlastně není v BC, ale v sousední Albertě, v národním parku Banff. U jezera samotného se to dost na husto hemží turistama asijského původu, protože se tam dá dojet autobusem. Pokud ale zaparkujete o asi 10 km dřív a vyrazíte přes Paradise valley a sedlo u Mt. Temple, tak se davu vyhnete a ještě uvidíte nejmodřejší z nejmodřejších jezer z vrchu. Zpátky k autu už se dá celkem pohodlně někoho stopnout.
No a nakonec asi nejlepší z provinčních parků – Bugaboos. Je to jeden z těch, kde turistů je málo a lezců hodně. Trochu nevýhodou je přístupová cesta – jede se asi 50 km po plesnačce (polní cesta lesem), kde o díry jako prase není nouze. Takže cestovní rychlost je zhruba 40 km/h. Na parkále se pak silně doporučuje obalit auto pletivem, aby ho neožužlali dikobrazové (pletivo je k dispozici, což je fajn). Pak už jen kratší (asi 3 hodiny) nástup okolo chatky (ne, pivo si tam fakt nekoupíte) do Applebee kempu (za 10 CAD/noc/člověk, což je na BC ještě lidovka) a tradá, nejlepší výhledy jsou na světě. Kemp obklopují dvě z místních nejznámějších věží – Snowpatch a Bugaboo spire. Vícedélky se tam drtí od rána do večera. Hezky se na to kouká, ale je to nad naše možnosti. Máme vybraný asi 4kový Pidgeon spire, na který se ještě musí dojít přes B/S kol a kus po ledovci. Výstup do kolu je docela v pohodě až na nejvrchnější část, kde je odtátý sníh a dost padají šutry, dolů se naštěstí dá slanit. Zbytek cesty po ledovci je díky vyšlapané dálnici bezproblémový. Během sundávání maček u věže nám dvojice místních hlásí (po cestě jsme je viděli nahoře), že je to nejlepší věž ever a že není kromě věcí na slanění nic potřeba. Nic jinýho jsme taky neměli. Věž má celkem tři vrcholy, z čehož se nám podařilo zdolat první dva a dostat se těsně pod třetí. Do úplného konce zbývalo asi 10 metrů, ale po kolektivní shodě, že na vysolování už to není, jsme to radši otočili. Na zpáteční cestě jsme aspoň něco málo vyfotili, obhlídli místní kadibudky instalované vrtulníkem skoro ke každé věži a pádili zpátky ke kolu. Tam jsme si vystáli frontu u štandu a za občasného řevu „ROCK“ nakonec i slanili. Byl to jeden z těch výletů, na který se bude jen těžko zapomínat
A co říct o British Kolumbii v globálu? Jedte se tam podívat a uvidíte sami. Stojí to za to. Jen to pivo tam moc neuměj.
Andy
