Hlavní menu
Nejbližší akce
Žádná akce v následujících 40 dních
Nejnovější komentáře
[novinky] GRAN SASSO 2022Napsal Luki v 23 říj : 22:32
Krása!Hanka
[novinky] Neofiko HISmaratónNapsal Dája v 22 zář : 09:09
Co je pro me Hismaraton? Mnoho let budovana znacka [ více ... ]
[novinky] Letní dovoUheráci 2021Napsal Štěpuch v 06 úno : 21:00
Paráda, La Saume čirá nádhera !!!
[novinky] Letní dovoUheráci 2021Napsal Tom v 23 led : 21:43
Bomba, super a navíc jste to dobře podrtili.
[novinky] ŽULA KAM SE PODÍVÁŠNapsal Tom v 23 led : 21:13
nádhera
Kontakt
HOVRCH, z.s.
Železova louka 68
549 01 Nové Město nad Metují
IČ: 04700881
číslo účtu: 2600928477/2010
Železova louka 68
549 01 Nové Město nad Metují
IČ: 04700881
číslo účtu: 2600928477/2010
Email: karborund@centrum.cz
Vítejte,
Podmínky pro ledolezení
Těšme se za rok ;-) -
____________________________
____________________________
Online
Hledat Horolezecký oddíl Vrchoviny
Anketa
Malý Nansen a Amundsen
Trošku mě z té naší letošní zimy přepadá schýza. Místo křupajícího sněhu čvachtající bahno a místo zimních radovánek samá práce! Abych trochu pozvedl svou mysl, sahám po motivační četbě nesmrtelných velikánů polárních výprav - Nansenovi a Amundsenovi.Tentokrát zavadí můj ukazováček doslova o bibli všech polárníků. Na severní točnu od Fridtjofa Nansena. Jeho neskutečná výprava s lodí Fram vstříc něčemu co ostatní nazývají jasná smrt. Plánuje proplout co nejblíž severního pólu v zajetí mocných ledových ker, které zatím nikoho živého nepustili. Dle Nansenových plánů potrvá expedice 3 roky, ale pro jistotu bere zásoby na 6 let. Koho by z toho čtení nezačali svrbět lyže na nohou?
Kdepak, je potřeba se také někam sbalit a důkladně se oprostit od všeho toho lidského blahobytu, který lidská historie nepamatuje. Zažít opět chvíle, kdy jde o něco opravdu podstatného a máte čas si to náležitě intenzivně uvědomovat. Chvíle, kdy jste odkázáni pouze na vlastní chuť přežít a důvěru ve svého parťáka. Možnost popasovat se s nástrahami nesmlouvavé, ale vždy férové matičky přírody. Určitě by to šlo i bez toho parťáka a bylo by to možná i intensivnější. Ale s kým se naladíte na stejnou vlnu a znovu se ve vzpomínkách vrátíte ke společně prožitému dobrodružství, které se vám nesmazatelně vrylo pod kůži. A nemusí to být pouze jizvy po omrzlinách. Stačí jedna hláška, nebo jen nenápadné gesto a ve vteřině vás to katapultuje zpět v čase a nejste v tom sám. I někdo další ví, co vám vykouzlilo úsměv, nebo z čeho vám přeběhl hrůzou mráz po zádech. A když už jednou něco takového zažijete, tak vám může pouze jediná okolnost zabránit, abyste do toho nevkročili znovu.
Probouzím se v lávu na lavičce pokryté sobími kůžemi. Krásně mrzne, a i když mě lehce tlačí včerejší čaj, tak je mi úžasně. Jsme ve sněhem pokryté Handargerviddě. Než se venku stihnu zbavit čaje, tak už Kozlík česky vtipkuje s Ingeborg, která přišla do láva rozdělat oheň. Teprve, když vcházím za nimi, tak si uvědomuje, že celou tu dobu nevtipkoval se mnou, ale s někým kdo mu nerozumí ani slovo. Dobré ráno zdravím norsky. Omlouvám se, že jsme zde bez dovolení složili hlavy. Vyhodil nás tu ve 4hodiny ráno autobus. To je v pohodě kluci, to je samozřejmá věc. Ty prkýnka tady, to je vaše? Co s nimi chcete podnikat? No, je tomu právě 120 let co se Amundsen se svým bratrem vydal na první zimní přechod této nehostinné krajiny a je to právě tady, kam se Nansen vždy rád vracel a v roce 1920 zde psal některé ze svých knih. Chceme vzdát holt těmto dvěma snílkům a velikánům polárních oblastí, kteří měli neskutečnou vůli jít si za svými sny. A zároveň se na chvilku přenést v čase a stát takovým malým českým Amundsenem či Nansenem. Na dřevěných jasankách a za zády potáhneme vlastnoručně vyrobenou repliku nansenových saní. To zní úžasně a bláznivě zároveň. Můžu si vás před odjezdem vyfotit? Za týden tady startuje závod Amundsen expedition, kde s výrazně modernějším vybavením závodí napříč náhorní plošinou. Až vás potkají, tak jim to pořádně rozhodí rytmus. Mačká spoušť a s úsměvem od ucha k uchu nám přeje „gu tur“.
Zapřaženi do saní vážících více jak sto kilogramů překonáváme hned z kraje nejexponovanější úseky naší expedice. Je to na úvod taková léčba šokem a buď ten šok vstřebáte, nebo to můžete rovnou zabalit. Příroda s trolly si s chutí přisazují a testují si nás, zda jsem vůbec hodni nahlédnout do království polární zimy. Nějaký troll vtipálek nám vysypal polovinu nákladu ze saní a my to zjistili až po půlkilometrové jízdě z kopce. Potom se přidává počasí. Mlha, že si musíme hůlkami oťukávat špičky lyží, jestli tam ještě vůbec jsou. Ještě, že jsme včera potkali tu milou slečnu, které jsme názorně ukázali, že ve svahu rozjeté stokilové saně, takoví dva věchýtci jako my, zastaví jedině dvojitou kotvou. Pěkně se nasmála, když jsme vytahovali naše hlavy ze sněhu jako pštrosi, potom co je mine nebezpečí. Za neutuchajícího smíchu přiživovaného naším vzezřením ztracenců v čase se dozvídáme, že přichází od Hellevasbu. To byla základní informace, jak jsme později v mlze pochopili. Jako správní průkopníci z dob dávných jsme nevlastnili žádné GPS a byly jsme tudíž odkázání pouze na kompas, mapu a instinkt. Ovšem všechno to jde více méně do háje bílého, když vás obklopí bílá tma, ve které si světlem neposvítíte. Zbylo jediné. Držet se zanechané stopy naší rozesmáté Terez jako Théseus Ariadniny niti. Naše niť si s námi ale hrála na schovávanou v tvrdším sněhu, v prohlubních, kde byla zafoukaná sněhem a hlavně v difúzním světle, které nám schovávalo náznak stínu. Nejhorší byly prudké svahy, které si ona sjížděla téměř přímo, ale my museli kličkovat s těžkými saněmi vzhůru. Pot vám doslova stříká do očí, které i bez toho téměř nic nevidí, popruh se vám zarývá, tak že nemůžete popadnout dech, kolega se vám válí ve sněhu potom, co uklouzl po ledové plotně a saně vás pomalu ale jistě strhávají i s tuleními pásy po milimetrech zpět. Už mám skoro polovinu našeho nákladu na zádech, abych ulehčil bořícím se saním a Kozlíkovi, který proklíná záda a koleno. Vzpomněl jsem si v tu chvíli na všechny, kteří si ťukali na čelo, proč vyrážím sám s někým, kdo není zdaleka zdravý? Ale co, právě on propadl stejnému démonu, chcete-li úchylce jako já a po letech, které spolu trávíme v truhlárně, ve skalách a v horách už jsme natolik sehraní, že to zvládneme lépe než s nějakým nabušeným atletem. Možná je tak trochu chodící lékařskou encyklopedií zdravotních potíží, ale je to nezmar, který si vždy poradí, a nikdy se s ním nenudím.
Sakra, zase ten troll! Kompas je fuč. Není možná?! Vždyť tímhle oživuje naše expedice právě Kozlík a ne já? Ne úplně rádi se musíme v té neproniknutelné mlze rozdělit a já se po svých stopách vydávám zpět. Nemůže to být více jak kilometr, co jsem v sedle kontroloval azimut. Bez zátěže do svahu doslova letím, nebo se mi to alespoň zdá. Uf, tady je. Jen šňůrka koukala ze sněhu, ale jsme zachráněni. Kdes byl tak dlouho? Jsem úplně ztuhlý zimou. Aha tak to se mi ten let asi opravdu jen zdál. Nechutný traverz, ve kterém nás strhávají saně mimo stopu, a ještě začal foukat pěkně silný severák. Jestli si myslíte, že se tím rozehnala mlha, tak na to zapomeňte. To by bylo moc jednoduché. Asi stokrát ztrácíme naši niť, která nám dovoluje alespoň nějaký pohyb směrem kupředu. Jdeme doslova krokem s čenichem přilepeným k zemi a očima na stopkách. Každých deset minut kontrolujeme azimut a snažíme se určovat ušlou vzdálenost. Jaká nádhera, když doslova vrazíme do uzamčené chaty, která je zakreslená v mapě a mi si tím po dvou dnech bezpečně utvrzujeme polohu. Rychle vykopat díru pro stan, z návětrné strany navršit větrolam, postavit stan, nanosit věci, sakra to mě mrznou nohy. A nejen nohy, člověk se nesmí zastavit a stále makat. Potom co vykonáme vše potřebné, pokud možno i do zásoby, sundáváme provlhlé kožené lyžáky, pan tatíčka Masaryka. Už víme, že když je nerozvážeme a neroztáhneme, co nejvíce to jde, tak se do nich ráno bez použití vařiče nedostaneme. Konečně zalézáme celí oblečení do spacáku, abychom se malinko rozehřáli, a začíná další rituál. Vaření. Nabrat sníh v předsíňce, uvařit vodu na čaj v jednom ešusu a na jídlo v druhém. Nakrájet sušené maso, zmrzlou cibuli, přidat instantní kaši, trochu sádla a hlavně nezvrhnout jídlo do spacáku a nepodpálit stan! Usínáme uspokojení a vysílení už v 7 hodin jako nemluvňata.
Spali jsme tak dobře, že jsme si ani nevšimli, jak nám během noci vánice zasypala kompletně celou předsíňku se všemi věcmi, včetně bot. Zase nám musel škodit nějaký vykutálený troll, který se vyžívá v poťouchlostech! Dnešní vstávání je holt pro silnější povahy. Co nejlépe se zbavit sněhu v botách a místo sněhu do nich nacpat naše vyhřáté nohy. Kůže ztvrdlá jako kámen, doslova se do nich lámeme. Hlavně je nesmíme natvrdo zavazovat, dokud se trochu neprohřejí a nezměknou. Nohy během balení zažívají dobu ledovou, musíme rychle vyrazit, dokud ty rampouchy trochu cítíme.
Je to tady pane Nansene, okolnosti nám dávají okusit drobek z vašeho denního chleba, jako při vašem pochodu ledovou pustinou zamrzlé Arktidy. Přecházíme soustavu zamrzlých jezer, viditelnost je absolutní nula. Pouze tušíme, že jsme na rozhlehlé rovné bílé pláni, která je přikryta mlhou. Saně se hluboko boří do čerstvého sněhu, ale naše prokřehlá těla se krůček po krůčku nezdolně ubírají vstříc severu. Je to trochu jako na běžícím pásu, jdete, jdete, ale krajina kolem vás neubíhá. Tady bychom mohli bez kompasu kroužit až do jarního tání. S přibývajícím odpolednem se mi zdá, že ty saně jedou po rovině ještě hůř, než v těch nejprudších stoupáních. Dřu jako kůň, ale efekt veškerý žádný. Začínám podezřívavě pokukovat po Kozlíkovi za sebou, jestli nemá prověšené opratě. Ale střetávám se i s jeho podezřívavým pohledem. Taky ti přijde, že jeden z nás netáhne, nebo že je jezero do kopce? Očividně se neflákal ani jeden z nás, protože vypadáme jako tažní koně po noční. Nikde nic nebrzdí, nic za sebou netáhneme. Aha naše dřevěné skluznice. Tady bude ten problém! Začali nám omrzat a drhnou. Zkusme to dotáhnout do příhodného místa pro bivak. To je ale raubírna. Funíme jako nafedrované lokomotivy až máme paty zedřené. Hele ten stín vpředu. Nezdá se ti moc hranatý, aby to byla hříčka přírody? Jasně vypadá to na chatku tak 150 metrů od nás. Dotáhneme to k ní a kopem bivak. Ani jeden nechtěl zradit štěstěnu a nahlas pomyslet na to, že by snad mohla být otevřená. Na posledních 100 metrech musíme dát čtyři přestávky, absolutně neuvěřitelné! Jako kdybychom za sebou vláčeli kotvu z Titaniku. Posledních 15 metrů výšvihu k lovecké chatrči. Snad poslední vydýchávání. No ne, není to klíč, co se pohupuje na provázku vedle petlice? Z radosti jsem těch posledních 15 metrů přepral a nabral na saně i nevnímajícího Kozlíka. Je to na norské poměry spíš kůlna, ale pro nás učiněný luxus. Stan i skluznice můžeme důkladně zbavit ledu a my se po delší době najíme vsedě. Jaké to překvapení, že se zlepšilo počasí, jen co jsme zalezli pod střechu.
I ten spánek na široké pryčně byl příjemnou změnou. Jediné co se rozhodně nemění, je mráz. Dříví je tu pouze pro absolutní nouzi a v té my nejsme. Do rána je uvnitř vše ojíněné a teplota se pohybuje okolo mínus pětadvaceti stupňů. Jako v ruské pohádce. Kozlíku není to splnění našeho letního snu, když jsme ve více jak třicetistupňových vedrech vyráběli saně? Pamatuješ, jak jsme se těšili, až nám pořádně začne zalézat za nehty? Tak teď se nám plní sny měrou vrchovatou. Po oblečení a nazutí do bot 15 minut dřepujeme, abychom mohli vůbec zasednout ke snídani. Hrajeme u toho dvouválcový motor a můžeme se potrhat smíchy. Venku se žení všichni trollové. Za noc nám před oknem vyrostla jeden a půl metru vysoká návěj. Tak v tomhle počasí bys ani Amundsena nevyhnal. Děláme nezbytné opravy, asi třikrát zkusmo vyběhneme na lyžích ven, ale po pár minutách jsme zase zpět v „teple“ vymrzlé chajdy. Nejhorší byla vynucená vyjížďka za velkou potřebou. Nasadit lyže, vzít lopatku a alou co nejdál od chaty. Tam mezi lyžemi vykopat příkop na exkrementy a pak vystavit své pozadí všanc ledovým krystalům, které štípou jako jehličky. Z pravé půlky si musím odrhnout led a nějaký čas ji vůbec necítím. „Radostí“ křivím ústa, když spolu s prsty zase přichází k sobě. Raději zalézáme už brzy odpoledne do spacáku a zahříváme se četbou o Amundsenově výpravě k jižní točně.
Sláva, opět pokračujeme. Vítr slevil na polovinu a saně opět kloužou, to se bude do toho sedla náramně hodit. A zdá se, že i něco uvidíme. Že bychom už prošli vstupní zkouškou a zimní královna nám ukázala svou hezčí tvář? I tak jsme ale rozhodnuti, že dojdeme pouze do poloviny naší plánované trasy a vrátíme se stejnou cestou zpět do Haukelisetteru. Získáme tak díky lepšímu autobusovému spojení další dva dny k dobru v této adrenalinem a klidem naplňující krajině. Že vám to nejde dohromady? Neutuchající boj těla o přežití v nelidských podmínkách se tu prolíná s klidem naplňující fascinací touto surovou a přesto okouzlující nádherou, která vám nechává myšlenky volně plynout. Čerpáme tak plnými doušky síly pro další boj s lidskou všednodenností.
Tuto noc trávíme v záhrabu. Zaberete to sice více času, než stavět stan, ale zahřejete se u toho a získáte pevnou stavbu, ve které je stabilní teplota, krásné ticho a nefouká tam vítr. Na stěnách sněhové jeskyně se odrážejí paprsky vycházejícího měsíce v úplňku, ticho jako v hrobě a po pravém boku tulící se Kozlík. Romantika jako řemen. Z usínání mě však vytrhává skřípající sníh před naším vchodem? Taky to slyším, venku něco musí být. Trollové? No jo. Jeden se jmenuje Mads a druhý Thomas. Dva norští kamarádi se přišli podívat co je to za díru ve sněhu s českou vlajkou. Hostíme je čerstvým čajem, mléčnou čokoládou a dlouho do noci si vyprávíme.
Tak ne, ještě není všem zkouškám konec. Nebo je to zasloužený trest za naši změkčilou povahu? Chtěli jsme se z nejvyššího vrcholu ozvat rodinám, že jim zatím naši pojistku proplatit nemůžou a pán větru s paní zimou nás za to náležitě vyplísnili. Pravda našli jsme špetku signálu za jediným kamenem, který poskytoval miniaturní úkryt před větnou smrští, a obšťastnili tak naše drahé polovičky, ale bylo to vykoupeno omrzlinami a nepříjemným pádem. Jak příhodné. Jdete oznámit milovaným manželkám, které vás útlocitně pustili vstříc nebezpečí pouze za podmínky, že nebudete zbytečně riskovat a dáte o sobě alespoň jednou vědět. A pak. Podstoupíte nevětší riziko, právě proto, abyste to přání splnili. Dává to smysl?
Probouzí mě ranní sprcha na nose v podobě opadávajícího jíní z tropika stanu. K ránu se nám ochladilo na krásných mínus třicet dva. Zipy omrzlé tak, že již ani nejdou otevřít. I počasí ví, že jsme v polovině a může s klidným svědomím otočit. Kilometráž si splníme a ještě si prodloužíme čas strávený v těchto mrazivých lázních, kde tělo strádá jistým druhem sebemrskačství zatím, co duše vzkvétá jako jarní květ nabitý novou touhou žít. Namítáte, že chodit stejnou trasou je děsná nuda? Ale vždyť my téměř vůbec neviděli, kudy jsme šli sem. Pro nás je to objevování něčeho co ovlivňovalo naše osudy po šest dní, ale teprve nyní to dostává nějaké obrysy. A jaké! Absolutně monumentální. Tvrdý ufoukaný podklad, po kterém saně doslova letí, bezvětří a slunce! Ano ta druhá světlá kulatá věc na obloze, krom měsíce. Plně nám vynahrazuje, co nám doposud upírala. Zrak doslova přechází z toho lesku. Nízko posazené slunce se zvlněnou zasněženou krajinou předvádí nevšední úkazy. Vlastně i toto přívětivé počasí výrazně zpomaluje náš pochod. Neustále fotíme, natáčíme, lyžujeme a plníme si tak naše dobrodružné duše zážitky, abychom z nich mohli čerpat i v době půstu.
Už vám snad ani nebudu vyprávět, jak jsme se potkali se všemi závodníky závodu Amundsen expedition a jak jsme jim opravdu překvapením rozhodili jejich rytmus. Jak nám oči přecházeli z těch pěkných mladých copatých slečen, které za sebou táhly do kopce dvaačtyřiceti kilové saně. Ani o tom, že nás pozvali do sauny s výhledem na okolní pohoří a přezdívali nás malý Nansen a Amundsen, což jsme ztvrdili přípitkem ve venkovní horké koupeli, zatímco nám při tom vlasy obrůstali jíním. Možná bych vás i pobouřil, kdybych se rozepsal o tom, kolik chodů jsme dostali k nedělní snídani a jaká to byla bašta. A už vůbec si netroufám poukázat, že i přes nadprůměrný přísun velice kalorické stravy jsme za 11 dní v mraze až 35°C pod nulou stejně zhubly každý 7 kilogramů.
Nás však chvíli jen tak něco nerozhodí. Nejde přece o život!
Infobox: Sledovali jsme zimní trasu z Haukelisetteru do Maursetu, kudy také vede trasa závodu Amundsen expedition a má něco málo přes 100km. V únoru tato trasa není jakkoliv vyznačena a musíte počítat s nepřízní počasí všeho druhu. Bez znalostí a kompletního vybavení pro přežití v těchto podmínkách nemá cenu o takovéto trase ani uvažovat. Počasí vás může zastavit klidně i na celý týden, a pokud sebou nemáte dostatek zásob, tak vám pravděpodobně nic nepomůže. Je zde pár nouzových chat, kam se dá uchýlit, ale za špatného počasí můžete projít 20 metrů od ní a nenajdete ji. Za takových podmínek vám může pomoci dobrá GPS navigace, ale ani s ní není vyhráno. I sám Amundsen, který toho v polárních krajích dokázal jako málo kdo jiný, přiznal, že během této své první výpravy byl nejblíže smrti. V mrazivých podmínkách je potřeba i jinak přistupovat ke stravě. Rozhodně tady nevydržíte jen na vločkách, hroznovém cukru a čínské polévce. Tělo strádá už jen tím, že je neustále vystaveno mrazu. Spousta energie tudíž padne pouze na udržení jakéhosi tepelného komfortu. Po všech těchto strádáních vřele doporučuji zakončit expedici na chatě Haukelisetter, kde to samozřejmě není kdoví jak laciné, ale nocleh se saunou, posezení ve vyhřívaném venkovním bazénku s fajn lidmi a bohatá domácí norská snídaně stojí opravdu za to. Mají dokonce svojí domácí pekárnu, která produkuje výtečné pečivo, jaké jsem nikde jinde v Norsku neměl.
Michal FRĎAS Martinek
