Do Pontresiny jsme dorazili osmého září asi ve čtyři hodiny odpoledne. Říká se: „cítit se jako ryba ve vodě“ a bodejť by ne, když je to 62 dnů, co jsme tu byli naposledy. Složení týmu se  lehce obměnilo, zato cíl zůstává jasný. Team Vrchoviny šmrncnutý Turnovem je již podruhé plně morálně připraven dosáhnout vrcholu Berniny. Už na parkovišti se chováme jako zkušení mazáci. K úžasu přihlížejících mamuťáků briskně zaplňujeme plochu dalšího parkovacího místa věcmi a nacpáváme naše „krosničky“, které jsou k jejich batůžkům v poměru jako náklad tatranského nosiče k turistovi. Navíc zvládáme posvačit a vyhodnotit soutěž, kdo koupil nejlepší Rum.
Baťoh na záda a hurá vstříc chatě Tschierva (2573m.). Tam, zdařila-li se rezervace, nás čeká postel a plná jídelna mamuťáků (postel na rezervaci, mamuťáci bez). Cesta údolím se tradičně táhne. Ale zato nás s prvními kameny morény Vadret da Tschierva čeká fantastická odměna: Bernina, pomalu mizící v barvách přicházející noci.



Sladké sny a zítra… né, zítra to bude jen „lehká“ aklimatizační procházka. Piz  Morterach (3751m) vypadá z pohledu od chaty jako pořádný kus skály. Zdání trochu klame, odvrácenou část zakrývá mohutná sněhová peřina. Sice neoplývá  výraznými křivkami své větší setry Berniny, ale společným sedlem Fuorcla Prievlusa je k ní těsně přimknut.
Je deset hodin, azuro, vyrážíme. Nabíráme výšku a suťovými poli pokračujeme až k ledovci, tady potkáváme „kamarády“ z chaty, prostě si trochu přivstali, ale na druhou stranu, co se zbytkem dne.



Vrchol Morteratsch byl sladkokyselou odměnou. Sladkou: vrchol, úleva, svačinka a nádherné výhledy. Kyselou: bílý hřeben Berniny (Biancograt) máte jako na dlani. Svou jedinečností  patří k dobrůtkám par exelance, ale jeho opravdovost mě děsí. Uznávám, že na fotkách vypadal širší, kratší,  placatější…
Původní plán byl, že neděle bude aklimatizační a v pondělí se jde. Člověk míní, ten nahoře zase mění. Na přechod potřebujeme dva dny a předpověď na úterý není úplně eňo něňo. Dilema zůstává, co když bude od středy ještě hůř a my pojedeme domů zase s prázdnou. Zapili jsme to, „na dně je pravda“. Prázdné půllitry, hrnečky a rum-lahvička odpověděly: půjdeme se ještě na dva dny dolů přizpůsobovat zdejším podmínkám. Ten večer jsme se ještě zbavili zbytečné zátěže v podobě potravin rychle podléhajících zkáze. Svědomitě jsme porovnali jaké řízečky se dělají u Žabků a jaké zase u Hackerů.
Pondělí a úterý jsme si báječně užili v „teple domova“. V závětrném zákoutí lanovky Lagalb pod stojany na lyže jsme si dopřávali dostatek spánku,  hodně tekutin a nemálo konzervové stravy. Relaxaci, regeneraci a opalovačku spojenou alespoň  s částečným naplňováním motta zájezdu (včera červenej, dneska rudej a zejtra tuhej) jsme prokládali lezením se skoro kýčovitou kulisou Piz Palü, Berniny a Morteratsche na obzoru.



Nastala středa, předden dne D. Balení nám jde výrazně pomaleji a to jsme si téměř polovinu věcí nechali uloženou na chatě a navíc se v rámci hmotnostní úspory vzdáváme i spacáků. Už potřetí údolím ledovce Tschirva vzhůru k chatě a zase  bez nejmenší změny – neuvěřitelně se to táhne. Špatně se mi dýchá a ciry táhnoucí se po obloze mě vyvádějí z duševní pohody. Jestli to zítra dopadne jako posledně… Na chatě nás vítali s neskrývanou radostí, hlavně poté, co jsme se dobrovolně navrhli k ubytování ve winter roomu. Malinko zapáchá odpad, ale jinak to tu máme zabydlené téměř jako u lanovky. Ve vzduchu se vznáší lehká nervozita. Večeře, koncentrace sil a do postele jako zamlada, vstává se před čtvrtou.
Třináctého září, před pátou hodinou, značně posíleni vločkami od večera v mléce rozleželými za pouhých 8 euro, opouštíme stará místa vstříc novým dobrodružstvím. Jde se jen za svitu čelovek a hvězd. Je to svým způsobem milosrdné, protože tolik nevnímáte terén. Jen komíhající světýlka ve výšce daleko před vámi narušují snovou atmosféru a potvrzují nelítostné stoupání. Přicházíme k ledovci. Vůbec to tu nepoznávám. Je tu mnohem méně sněhu než v červenci. Připadá mi, že se po té ohromné ledové skluzavce nebude dát vyjít, ale jdou mamuťáci i vrchoviňáci tak musím taky. Železnou cestu jsme tentokrát přehoupli jako nic a rázem jsme tam, kde jsme minule skončili. Neobjímá nás bílá tma, probouzející se jasný den je odměnou za trpělivost. Než se dostaneme znovu ke sněhu čeká nás úsek skalního lezení. Místo, které ve mně probouzelo nejhorší obavy, jak se později ukázalo nebylo tím zdaleka nejnáročnějším. Brzy si zvyknete na „sloní pohyb“, těžké boty, velký baťoh, rukavice a helma snižují mrštnostní potenciál, ale kupodivu to jde.



Teprve v okamžiku, kdy jste Biancogratu tváří v tvář pochopíte a zapomenete vše, co jste o něm četli a všechny obrázky, které jste viděli. Nic než pás světla a stínu rozetnutý linií do nekonečna se tuhnoucího hřebenu. Je úžasný, ohromující, monumentální a místo pro naše kroky, stezička kopírující linii, tak uzoučká. V rámci plynulého pohybu stoupáme pomaloučku a prokládáme těžkým dechem. Se svahem výrazně nabírajícím na sklonu se mění i náš rytmus. Mnohem častěji děláme dokumentační fotografické pauzy, tedy dokud to jde.



V místech, kde se šplhá téměř jako po žebříku je každá zastávka  spíš utrpením a bolestí do zmožených lýtek. Maximální soustředění vkládám do přesného pohybu, aby noha zaplula přesně tam kam má. Moc se nerozhlížím, jen optimisticky do výše druhého patra. To pomáhá, obzor se otvírá. Zvítězili jsme, Piz Bianco. Zatím jen předvrchol, ale i tak to je ohromná radost.



Teď trochu jinak: ráda si sním, v hlavě jde všechno. Bohužel sen promítnutý do reálného světa se někdy přetrhne jako film. Úsek mezi Piz Bianco a Berninou mi znovu potvrdil jak sladce se v teple domova plánuje a o co hůř se na místě koná. Výrazné skalní výstupky, musíme přelézat a slaňovat v plné polní i s mačkami na nohách. Jestliže jsem se na Biancogratu soustředila maximálně, tady je zapotřebí maximum všech maxim. Do výše druhého patra hledím pesimisticky, radši ani nepřemýšlím o tom, kudy polezeme k samotnému vrcholu. Poslední skalisko, z části pokryté sněhem, podle mě žádnou cestu vzhůru nenabízí. Opakuji si „jaký si to uděláš takový to máš“, „co tě nezabije to tě posílí“, zkrátka „máš, co jsi chtěla“ tak „drž hubu a krok“. Nic jiného mi stejně nezbývá. Ani nevím jak, ale drápeme se nahoru. Člověk by nevěřil, úsek, kde cíl byl  na dohled spolkl celé dvě hodiny.



A tak ve 14:00 mám pocit, že už máme za sebou celý den, ale hlavně jsme tu na jednom z balvanů Piz Berniny 4049 metrů nad hladinou moře! Radost, ohromná radost! A ten výhled, kam oko dohlédne, všude jen hory. Vrcholové místo je maličké, půl hodina kochání, focení, svačení a dost. Plac musíme uvolnit další skupině.



Zdolali jsme vrchol a jedny státní hranice, ze Švýcarska do Itálie, z chaty Tschierva na Marco´e Roso, z 2573m do 3609m. Jak krásně se zaslouženě usíná pod třemi dekami a dohledem snad všech italských svatých.
Bernina tour tady zdaleka nekončí, jen se přehoupne do své druhé poloviny. „Zbývá“ návrat, ze kterého, pokrytecky přiznávám, je nejlepší cesta lanovkou. Bylo by ode mě vyloženě hnusné opomenout hřebenový přechod Piz Palü (3901m), kde Dydy jednoznačně prokázal své lezecké kvality a sestupové putování mezi ledovcovými trhlinami, kde naopak já jsem ukázala své nekvality.



Ale stejně nejvíc fajn je vzpomínat s nohama nahoře a hrnkem medvěďáku u pusy v Lagalbáckem kutlochu. V sobotu ráno se trochu motá hlava, ale když se, stejně jako v červenci, díváme k zasněženým vrcholkům zářícím z modrého pozadí, jsme klidní. Můžeme totiž říct: „Byli jsme tam!!“

Co napsat závěrem? Hloupá otázka. Zcela tradičně, zato úplně oprávněně zbývá poděkovat všem účastníkům první a druhé výpravy za síly které k dobití Berniny vynaložili, jmenovitě Petrovi, Timovi, Janče, Dydymu a Ivče. 

Horám zdar a Bernině zvlášť                                                                                       Káťa

Text: Katka
Foto: Petr