ALPY – léto 2002

2. část – Dufourspitze 4634m  (masiv Monte Rosa)

       A je tu opět podzim a s ním trochu více času na psaní o tom, kde že jsme to všude v létě byli. 


      Takže – to bylo tak: po našem jarním výletu do slunného Řecka jsme zatoužili po zdolání nějakého pořádného kopce. A když hory tak Alpy (v Evropě jak jinak), a tak v  pátek dne 26.7.2002 vyrážíme na týdenní dobrodružství. No jo, ale kam pojedeme? Jedno auto (Petr, Krtek a Matěj) v tom má jasno už dost dlouho – chystají se do Švýcarska na „Mnicha" (zprávu o tomto výstupu jste si mohli přečíst od Petra). Další dvě auta určují cíl až půl hodiny před odjezdem – Italské Alpy masiv Monte Rosa. 

      Cesta proběhla hladce a tak v neděli ráno za nejistého počasí nastupujeme do lanovky z Ciavalu (1825m) a necháváme se za 8 EUR vytáhnout do výšky 2300m. Odtud však už musíme po svých. Chtěli jsme se za dnešek dostat co nejvýše, abychom zítra stihli dojít na nejvyšší vrchol masivu Mte Rosa. Bez problémů se dostáváme k chatě Rif. Citté di Mantova (3498m), kde si dáváme pauzu. Jelikož máme dobrý čas a počasí nám zatím přeje pokračujeme k druhé chatě, která je odtud jen půl hodiny. Tam rozmýšlíme co dál. Jedna skupina je pro pokračování ve výstupu a bivakovat až tak ve 4000m, druhá je pro to rozdělit výstup do čtyř dnů (původně jsme plánovali tři dny) a bivakovat tady poblíž chaty. I přes to, že někteří z nás už toho měli viditelně dost rozhodujeme se pokračovat. Tato volba sice byla správná vzhledem k počasí, které se mělo od zítřka zhoršovat, ne však vzhledem k naší aklimatizaci. Okolo šesté hodiny se dostáváme do stanovené výšky 4000 metrů. Všichni trpíme bolestí hlavy (až na Dydyho, jelikož je trocho opožděnej, tak to na něho přišlo až druhej den). Jakýkoli prudký pohyb vyvolává točení hlavy a pocity na zvracení. A není se čemu divit – za posledních 24 hodin jsme překonali výškový rozdíl přes 3500 metrů!! Vaříme večeři, stavíme stany a snažíme se usnout. 


      Druhý den se dělíme na dvě skupinky. První skupina Tom, Dydy a já pokračujeme v našem původním plánu zdolat nejvyšší horu masivu Monte Rosa Dufourspitze - 4634m. Druhá skupina má v plánu trek v okolí našeho základního tábora s výstupy na lehčeji přístupné čtyřtisícovky. Bereme jen to nejnutnější – lano, sedák, jídlo… zbytek necháváme ve stanu v základním táboře. I když jsme skoro celou noc probděli, vycházíme celkem pozdě (okolo půl šesté). Z počátku to jde z  tuha, ale jde to. Okolo desáté hodiny se dostáváme do sedla před závěrečným stoupáním na vrchol Zumstein Sp. (4563m), přes který vede naše cesta. Tady vaříme čaj a něco málo jíme. Je krásný slunečný den. Pod námi se však valí hrozivé mraky a těžko se odhaduje, zda nás můžou nějak ohrozit. Po občerstvení pokračujeme po prudce stoupajícím hřebínku až na zmíněný vrchol. Až sem se dostanou bez větších technických problémů všichni vysokohorští turisté, proto se nás tu sešlo asi deset. Dál by měl pokračovat už jen horolezecký terén ohodnocený stupněm II - III. Když jsme spatřili naší výstupovou trasou, spadla nám čelist. Převážně skalnatá hora s minimem sněhových polí vypadala se svými strmými úbočími dost nepřístupně. Naštěstí trasa byla trochu prošlápnutá, takže jsme se nemuseli moc starat o orientaci. Nejdříve nás čekal sestup asi 100m do sedla. Hned vrchní část sestupu začíná exponovaným skalním úsekem, kde se raději navazujeme na lano. Ze sedla se vydáváme asi 100m po ostrém převážně skalnatém hřebínku a pak už jen stoupáme vzhůru. Asi v půlce cesty k vrcholu zdoláváme jednu délku čistě skalnatého úseku bez sněhu. Tady už se muselo i trochu lézt – za naších podmínek to je však lehké trojkové lezení. Nad touto délkou nás čekalo sněhové pole. Je okolo druhé hodiny odpolední a od rána máme pěkné počasí. Díky tomu však sníh na této jižní stěně změknul a značně nám komplikuje další postup. V tenkým sněhovým poli se skalnatým podkladem se obtížně hledají výstupky pro zaseknutí maček a cepínu a hrozí, že nám to uklouzne. Jakýkoli pád je tu nemyslitelný, protože v tomto sněhu není možné se bezpečně zajistit. Nakonec se nám však daří tento úsek zdolat. Dydy a Tom však navrhují se vrátit. Jsou asi tři hodiny, na vrchol to máme zhruba 30 výškových metrů a pak asi 150 metrů po hřebeni. To je zhruba hodina chůze. Stihneme se pak vrátit? A jak nám půjde rychle sestup, když je z toho sněhu takováhle břečka? Navíc se zhoršilo počasí a fyzicky jsme na tom taky nebyli nejlépe – v hlavě nám hučelo jak ve včelíně a trápila nás žízeň. Nedá se nic dělat – rozum zvítězil nad mojí vymaštěnou hlavou. Vrchol si budeme muset nechat na jindy i když jsme tak blízko. Sestup šel zpočátku pomalu - některé úseky slaňujeme. Okolo šesté hodiny se dostáváme do základního tábora. Hned po našem příchodu se obloha zatáhla a začalo drobně sněžit. Dovídáme se, že alespoň naše druhá část výpravy byla úspěšná – během dne zdolali tři menší vrcholy s výškou kolem 4200m. Unaveni zaleháme do spacáků a těšíme se na teplo nížiny. Druhý den ráno pak ještě vybíhá Dydy s Tomem na kopec nad základním táborem a pak už rychle balíme stany a vrháme se dolů do údolí. Za občasných přeháněk se v pohodě dostáváme do Ciavalu, kde na nás čekají naše auta.


      Zbytek týdne jsme strávili lezením ve třech skalkařských oblastech severní Itálie. Ze Švýcarska za námi dorazila i skupinka prvního auta. 


      O lezení v těchto oblastech někdy příště.  



      Jíra